Článek
V České republice se za posledních 15 let výrazně zlepšila péče o opuštěné a týrané psy. Situaci mapuje od svých 18 let Filip Rožek. I on sám pomáhá psům v nouzi najít nový domov, a to díky organizaci Se psem mě baví svět, kterou spoluzaložil v roce 2016.
Přes facebookové stránky tak sdílí fotky nalezenců a propojuje je s novými majiteli. Život mu ale zásadně obrátil pes Gump, o kterém napsal knihu, pojmenovanou Gump: Pes, který naučil lidi žít.
Jak vás Gump naučil žít?
Gump je už několikátý pes v mém životě, který mě žít naučil. V dětství jsem měl pejska Filípka, který s námi ale nežil. Hlídal parkoviště a my za ním o víkendu dojížděli. On byl v Komořanech, my jsme bydleli v Praze v Nuslích. Jednou nebo dvakrát jsem si ho vzal na víkend domů. Jezdili jsme tenkrát autobusem přes celou Prahu, jednou se ale Filípek z Komořan ztratil. A já jsem ho asi po 3 dnech objevil u nás před barákem u školy. Celou cestu Prahou ke mně si našel sám. Dodnes nevím, jak to zvládl. Myslím, že právě on určil moji další cestu se psy.
Co vás tehdy v 18 letech vedlo k tomu, že jste začal opuštěným psům pomáhat?
Když mi bylo 18, šel jsem jednou večer v Táboře podél Lužnice a za plotem jsem slyšel štěkat strašně moc psů. Když jsem se tam druhý den vrátil, zjistil jsem, že to je táborský útulek, o kterém ale vědělo jen málo lidí. S kamarády jsme proto vymysleli, že jeden den vezmeme všechny psy ven z útulku. Pomohla nám tehdy i jedna škola a s jejich žáky jsme udělali průvod na náměstí. Pejsci tak nemuseli čekat v útulku, až se na ně lidé přijdou podívat, ale mohli se s nimi seznámit přímo na ulici. Pamatuju si, že díky tomu tenkrát mnoho z nich našlo nový domov.
Sociální sítě jsou výstrahou pro trýznitele psů
Jaká je aktuální situace s opuštěnými a týranými psy v České republice?
Česká republika je snad absolutně nejlepší země na světě, pokud jde o pomoc a ochranu psů v nouzi. Za posledních 15 let si myslím, že se navíc situace extrémně zlepšila. Dřív útulky čekaly víceméně na to, až je lidé navštíví a pejska si adoptují. Dnes tomu zásadně pomáhají sociální sítě. Druhá věc je, že přes sociální sítě se dnes velmi rychle šíří videa jakéhokoliv špatného zacházení se zvířaty. Proti lidem, kteří se něčeho takového dopustili, se pak velmi rychle obrátila nejenom celá vesnice, ale i celá republika.
Více o tématu množíren v pořadu Černota na Televizi Seznam
Vy právě přes Facebook díky organizaci Se psem mě baví svět sdílíte inzeráty nalezenců a psů v nouzi. Proč jste se vůbec rozhodl spoluzaložit takovou organizaci?
Já jsem organizaci založil s kamarádkou Katkou Novákovou, která už má organizaci Za práva zvířat. Chtěli jsme ale, aby existovala i organizace, která pomáhá pejskům napříč dalším institucím, aby to nebyli jenom psi z nějakého konkrétního útulku, ale abychom si spíš vybírali konkrétní případy pejsků, kterým pak pomáháme.
Dlouhodobý problém je s umístěním starších, nemocných i agresivních psů. Jak se pro ně situace vyvíjí? Jsou odsouzeni k tomu, že do konce života zůstanou v útulcích?
Je to případ od případu. My, když pejska umisťujeme na stránky, tak velmi důležitou roli sehrává jeho fotka. Když pak fotky s Veronikou Hájkovou, se kterou na projektu pracuji, vybírám, často si říkáme, že tohle je přesně ten pohled, který pejskovi zachrání život a najde mu nový domov. Sám jsem někdy překvapen, že nabízíme opravdu nádherného pejska a přitom má problém, aby se ho někdo ujal. A naopak někdy vyloženě střapatý ušák se jen dobře podívá a lidé se můžou zbláznit, aby byl jejich.
Znásilnění nemusí být doživotní stigma, tvrdí autorka projektu STOP TABU
Místo čivavy s rodokmenem si lidé pořizují jejich „levnější” verze z množíren
Lidé upřednostňují atraktivní a známá plemena, než aby šli do útulku a ujali se nalezence. Lepší se ale přece jenom situace a jsou lidé více ochotni ujmout se i nějakého pejska takzvaně na dožití?
Řek bych, že situace se lepší. Velký problém ale je, že lidem se líbí ona atraktivní plemena jako jsou čivavy nebo buldočci, ale nemají těch 20 nebo 30 tisíc korun, aby si štěně pořídili. A přesně tihle lidé jsou motorem pro vznik množíren, kdy si štěňata kupují za 2 nebo 3 tisíce korun. A to je ten největší problém.
Sněmovnou nedávno prošla novela veterinárního zákona, která má chov psů zpřísnit. Jaká je ale z vašeho pohledu aktuální situace s množírnami?
Množírny jsou stále velkým problémem, a to právě kvůli atraktivním plemenům a touze lidí pořídit si je za každou cenu, i když nemají dostatek peněz na to, aby si je koupili s rodokmenem. I naším projektem se právě na tento problém snažíme upozorňovat.
Mnoho lidí dnes poskytuje psům i takzvanou dočasnou péči. Což je ale pomoc jen krátkodobá, napadá vás nějaké dlouhodobé řešení?
Já jsem se snažil i knížkou o Gumpovi upozornit na problém psů bez domova. Osobně si myslím, že v České republice je mnoho lidí, kteří psům velmi pomáhají. Jako země pomáháme pejskům i z jiných států, dováží se sem spousta psů ze Slovenska, z Rumunska, z Bosny i Hercegoviny, ale azyl u nás nacházejí i psi z Anglie nebo Irska.
Píseň se snaží upozornit na problém
Gump se stal nejen hlavní hrdinou knihy, ale zároveň si zahrál i ve videoklipu písně Protože to nevzdám, která vznikla na podporu opuštěným a toulavým psům. Nazpívala ji řada známých zpěváků, třeba Olga Lounová, Marta Kubišová nebo Richard Krajčo. Jak se vám podařilo dát dohromady tolik významných lidí?
To se nepodařilo mně, ale velkou hybnou silou byla právě Olga Lounová, která písničku napsala. Třeba Martu Kubišovou pak sehnala Veronika Hájková, která je se mnou v organizaci Se psem mě baví svět. Marta Kubišová je její velká kamarádka, Veronika pro ni psala scénáře pro pořad Chcete mě?, a víceméně Olga s Veronikou sehnaly hlavní část těch interpretů.
Klip k písni natočil známý režisér a kameraman František Antonín Brabec, který stál za filmy Obecná škola, Bathory, Kytice a on sám prohlásil, že by rád podle knížky natočil i celovečerní film. Jak jste s touto myšlenkou daleko?
Už je to ve fázi realizace. Dokonce máme scenáristku, paní Lucii Konášovou, která už začíná o scénáři přemýšlet. Lucie Konášová napsala třeba Anděl Páně, takže se moc těšíme na výsledek. S Františkem se o filmu bavíme a myslím si, že někdy v lednu nebo v únoru by se mělo začít natáčet.
Kniha o Gumpovi popisuje příběhy jeho očima, jak je zažívá jako toulavý pes. Který z příběhů vám samotnému nejvíc utkvěl v paměti?
Knížka by měla lidem v závěru nabídnout určité ponaučení, má skončit nadějí, nicméně musím přiznat, že většina příběhů je hodně smutných. Jedním z nich je i příběh pitbulky Jenny, která se k nám do organizace dostala velmi zanedbaná a podvyživená. Když jsme ji objevili, tak jsme věděli, že má někde štěňata, a když jsme po nich začali pátrat, postupně jsme odkrývali, jak ošklivým způsobem Jenny její tehdejší majitel týral. Vyšlo najevo, že štěňata utopil. Nicméně i tento příběh má částečně šťastný konec. Jenny se totiž ujala jedna slečna z Plzně a udělala jí ještě dva roky krásného života. Asi před čtvrt rokem Jenny zemřela. Ještě dříve se na rentgenu zjistilo, že měla v těle i několik broků a v životě si musela prožít opravdu hodně. Ale alespoň ty poslední dva roky jí nová panička zpříjemnila a zahojila její bolavé srdce.
