Článek
Vláda Bohuslava Sobotky je už velmi blízko definitivní dohodě s majiteli vepřína, společností AGPI, o odkupu areálu. Cena zatím není známa. Po víc než 40 letech tak místo, kde zemřelo 326 Romů, z toho 241 dětí, a dalších 420 lidí odjelo do plynových komor Osvětimi, konečně bude mít důstojnou podobu.
Přečtěte si přepsanou verzi rozhovoru s Čeňkem Růžičkou, předsedou Výboru pro odškodnění romského holokaustu.
Víte, kdy jsme spolu o Letech mluvili poprvé?
No, to je takových 19 roků.
Je to tak. V roce 1998. A myslím si, že jsme si ani jeden z nás nemysleli, že by prasečák mohl zmizet. Máte radost, že se to snad stane?
Já jsem byl už tenkrát přesvědčen o tom, že se to stát musí.
To já jsem si myslel taky, ale nevěřil jsem příliš, že se to stane.
Já jsem si věřil.
Věřil jste tomu stále od roku 1998?
Kdybych přestal věřit, za těch 20 roků, co tu kauzu tlačím, tak bych samozřejmě musel přestat. Ale já tam mám pohřbené svoje lidi a v naší kultuře původních českých Romů nebo Sinthů jsou pietní záležitosti prvořadé. Vychovává to naše děti, úcta ke stáří a tyto atributy naší kultury mají pro nás obrovský význam. Prasečák na místě koncentráku nemá prostě v žádné zemi co dělat.
Politici mluvili o penězích, ale neměli odvahu
Teď možná prasečák zmizí. Znamená to, že Češi už reflektují svoji minulost i ve vztahu k Romům, nebo to prostě už byla jen mezinárodní ostuda, kterou bylo potřeba nějak vyřešit?
Tak určitě hlavní důvod byl, že to byla mezinárodní ostuda. Ale zároveň také jsme za těch dvacet let do povědomí českých občanů dostali pravdu o tom, co se v Letech odehrálo. Víme dobře, že to byla česká záležitost, byť tedy nacisté požádali tenkrát naši protektorátní vládu, aby do té doby kočovné Romy soustředila na nějaké místo, odkud by si je potom mohli odvézt do koncentračního tábora Osvětim, kde si je průmyslově zpracovali. A ostatní bylo v kompetenci protektorátní české vlády, respektive ministerstva vnitra.
Podívejte se na celý rozhovor s Čeňkem Růžičkou:
Prasečák na místě koncentráku nemá v žádné zemi co dělat, říká Čeněk Růžička.Video: Jindřich Šídlo
Jaký argument jste nejčastěji za tu dobu slyšel od politiků, proč nejde prasečák dostat pryč?
Peníze.
Jenom peníze?
Samozřejmě. Ale byla to politická záležitost, na téhle věci voliče nezískáte. Proto teď cítím velký kus odvahy politiků, že se k tomu rozhodli před volbami.
Otázka je, jak jim to voliči spočítají.
Nemyslím si, že jim to spočítají, protože za těch 20 roků, co tu kauzu děláme, zveřejňujeme informace, předkládáme je veřejnosti v souvislostech, ukazujeme archivní dokumenty, které se nedají shodit jen tak ze stolu. Česká veřejnost už ví, o co šlo.
Jste optimista. Jak byste vysvětlil lidem, kteří odmítají odstranění prasečáku, že tam prostě nemá být?
Jak už jsem řekl: Prasečáky se na místech koncentráků nestavějí a já osobně jsem přesvědčen o tom, že národ, který to udělá, je do značné míry barbarský. Spojuji si to s tím, že je tady málo věřících, uvolněná morálka, hodně let komunismu…
Další argument, který také občas slýchávám: Kolik samotných Romů to zajímá? Kolik Romů jezdí pravidelně do Letů?
Určitě všichni pozůstalí po obětech koncentračního tábora z řad českých Romů. Je nás tu přibližně asi dva tisíce. Všichni ostatní zahynuli v koncentrácích.
Devadesát procent původních českých Romů nepřežilo druhou světovou válku.
Ano, přesně tak. Jsou nás tu přibližně tři procenta, zbytek z 250 tisíc jsou původem Romové ze Slovenska. To byl tenkrát Slovenský štát, který spolupracoval s nacisty. Genocida tam neproběhla takovým způsobem jako tady u nás. Tady to bylo o hodně dokonalejší. Na Slovensku hlavně řádily Hlinkovy gardy.
A blížil se konec války, bylo Slovenské národní povstání, tak už nestačili udělat si s Romy pořádek. A báli se také už ruské fronty.
Další argument proti odstranění vepřína zní: Bude to stát nepochybně nemálo peněz, slyšeli jsme za ty roky částky od padesáti milionů až do miliardy. Nebylo by lepší ty peníze vzít a použít v sociální oblasti nebo na vzdělávání Romů?
Hrozně mě mrzí, že jsem tenhle argument slyšel i od hodně vzdělané Romky, které v koncentrácích také zahynuli její blízcí. Že to říká většinová společnost, to mě nepřekvapuje.
Je to argument, kterému se já až směju. To jsou tak velké dva vykřičníky - jak sociální oblast Romů, tak kauza prasečáku, že se to nedá spojovat. Dokonce jsem slyšel názor, že by se měly ty peníze věnovat na vzdělávání romských dětí. A to je další nesmysl. Pořád mluvíme o vykřičnících v historii Romů, které by se měly řešit nezávisle na sobě. Zaplať pánbůh už se tak děje.
Maminka mi o Letech nikdy neřekla
Kdy jste se vlastně vy osobně dozvěděl poprvé, co se dělo za války?
Moje maminka i táta byli v koncentračních táborech, moje maminka dokonce v Letech, spolu se svojí celou rodinou. Měl jsem veškeré informace o tom, co se dělo v Osvětimi, v Ravensbrücku a dalších pobočných nacistických táborech. Bohužel mi maminka, přestože tam byla, o Letech vůbec nic neřekla.
V roce 1997 se novinář Marcus Pappe spolu se svými kolegy dozvěděli, že mám v Letech pohřbené členy své rodiny. Kontaktovali mě a řekli mi to. Samozřejmě mě to překvapilo hrozně moc. Trochu jsem se s nimi chytil, oni mě naložili do auta a odvezli mě k tomu prasečáku. Vzali s sebou archivní dokumenty a tam se mně převrátil prakticky celý můj život.
Jste narozen v roce 1946, vaše maminka válku přežila. U vás v rodině se o Letech nikdy nemluvilo?
Ne. Nikdy mi to maminka neřekla.
Proč myslíte, že ne?
Moje maminka se bála, aby mě nezavřeli. Protože znala moji povahu a já bych si to nenechal líbit ani za komunismu. To téma bylo prostě utajované. Vždycky o Dušičkách se s tátou sebrali dva dny předem, řekli nám, že jedou za příbuznými do Liberce. A jezdili právě do Letů zapalovat svíčky.
Pro vaši rodinu je to jistě velmi citlivé téma. Když jste se ptal rodičů, kde byli za války, co vám odpovídali?
Jak jsem říkal, skoro všechny podrobnosti. Do roku 1940 mohli kočovat, pak přišel zákaz, nějakou dobu ještě kočovali, protože obce je odmítaly přihlásit. Tak asi půl roku, jim to nevadilo, protože mohli žít tím svým dosavadním způsobem života. Obchodovali s koňmi, museli za zákazníkem, takže neprotestovali, ale potom už natvrdo dostali v Loukově u Mnichova Hradiště domovské právo. Tam až do srpna 1942 v maringotkách žili. Museli tedy být na tom jednom místě, aby je policie mohla sledovat, měla je podchycené, aby se netoulali.
A přišel 1. srpen 1942, to je ta smutně proslulá vyhláška, soupis cikánů a cikánských míšenců. Moje maminka zrovna v ten den, kdy policie si do obce pro naše lidi přišla, k tomu soupisu, byla s prvorozeným děťátkem ve vesnici po žebrotě. Odpoledne se vrátila zpátky do obce, tam už nikdo nebyl. A starosta jí řekl: Je to špatné, odvezli je do Letů. Měl přece jen víc informací, protože trošku spolupracoval s odbojovou skupinou.
Pak maminku naložil, odvezl ji ke svému příteli, primáři v Mladé Boleslavi, do nemocnice, kde ji na infekčním oddělení ukryli. Bohužel jenom dva dny, někdo z místních se to v Loukově dozvěděl a vyzradil to. Přijeli čeští policajti, s těmi si primář ještě poradil. Ale následující den už přijeli s nějakým Němcem. A tam už pardon nebyl. Naložili ji do osobáku, odvezli přímo do Letů a tak začala její pouť po koncentračních táborech.
Kde se pak potkali s tatínkem?
Až po válce. Jejího prvního manžela, s ním byla oddána 4 měsíce, zatkli a odvedli dřív. Poté se s ním už nikdy neshledala. Když se pak lidé vraceli po válce do Loukova, říkali jí: My jsme ho potkali. A bohužel zahynul, asi na nějaké nemoce. A potom ho maminka musela nechat prohlásit za mrtvého. Po nějaké době se seznámila s tátou. Stejný příběh, zahynula mu celá jeho rodina, žena, dvě děti. Když se vrátili, nutně potřebovali založit okamžitě rodiny, měli ukrutnou touhu je zakládat. A tak se seznámili a začali nový život. A já jsem se narodil jako první.
Pokud to vyjde a prasečák zmizí, co by podle vás na jeho místě mělo stát? Protože jeden pomník už v Letech je.
Osobně bych si přál, kdyby tam pár budov toho prasečáku zůstalo, jako memento nesmyslné politiky komunistů. Zbylé budovy zbourat, zrekultivovat to místo, máme plánky, kde která budova lágru stála, vyznačit to v terénu, informační tabule. Žádné megalomanské památníky nechceme, nejsou potřeba.
Pokud by měl vzniknout, a já o to budu usilovat, památník v podobě nějakého vzdělávacího střediska, tak to musí být v Praze nebo v Brně. Teď se buduje v Hodonínku, ale to je lidově řečeno na konci světa a školy tam prostě nepojedou, protože na to nemají peníze. To je velký problém. Už jsem o tom mnohokrát mluvil, ale zatím bohužel…
