Článek
Když potkáte na ulici Martinu Viktorii Kopeckou, nejspíše si řeknete, že je to velmi příjemná mladá dáma s obyčejnými lidskými starostmi a radostmi. Když ji ale uvidíte a uslyšíte na kazatelně v hávu farářky, dojde vám, že její svět rozhodně není jen trojrozměrný.
Cestu k víře neměla nijak nalinkovanou. Naopak, náboženství, víra, církev - to byly pojmy, které mladé dívce z Loun nic neříkaly, vlastně ji úplně míjely. Hledala svoje místo na světě, pracovala pro velkou korporátní firmu a nijak zvlášť nevybočovala z řady. Jenže jak se tak někdy stává, honba za lepší pozicí ve firmě a za penězi najednou Martině přestávala stačit. Ono korporátní prostředí není zrovna inspirativní a může duši člověka způsobit spoustu modřin.
I když ještě nevěřící, vybrala si Martina jako další část své životní pouti studium teologie. Sama říká, že asi i proto, že pochází z Loun, tedy husitského města. Což je pravděpodobně další důvod, proč si následně vybrala působení v Církvi československé husitské. Cestu k víře popisuje jako velmi pozvolný proces, postupné poznávání. Rozhodně nešlo o jednorázové prozření či pokyn jakéhosi hlasu z nebes.
Martina Viktorie je nejlepším důkazem, že kněžská služba nemusí být uzavřena do čtyř studených šedivých stěn askeze. Ráda se dobře obléká, cizí jí nejsou mnohé životní radosti, rozhodně nepůsobí dojmem přísného kněze, odtrženého od reality všedního lidského života. Což pochopitelně hodně pomáhá při komunikaci s věřícími a řešení jejich problémů. Stejně jako to, že Martina pracuje i jako rodinná terapeutka.
V Ušáku se můžete dozvědět také to, jak těžké je nosit v sobě zpovědní tajemství svěřená při zpovědi, co všechno se dá navléci pod kněžský hábit při kázání, jaký je to pocit sloužit mši kousek od Husova pomníku na Staroměstském náměstí i jestli mají duchovní někdy tendenci nejít do práce…
