Povinné očkování se zárukou by všem usnadnilo situaci, navrhuje matematik

„Nezáleží na názoru, důležitá jsou reálná data,“ připomíná jasnou mantru vědec, který je na práci s daty zvyklý. Rozumí však, že ne každý člověk má čas do detailů pochopit každý aspekt pandemie. Proto si myslí, že je to stát a jeho instituce, které mají povinnost se dostupnými daty řídit. A naplno používat nově dostupné nástroje: rychlé plošné testy, protilátkové koktejly nebo respirátory.

„Vidíme ostatně, že pandemie je mnohem více proces společenský než proces biologický,“ připomíná René Levínský, který jako ředitel Centra pro modelování biologických a společenských procesů vývoj covidu v Česku i zahraničí dlouhodobě studuje.

A protože v postkomunistických státech je důvěra ve stát spíše nízká, pozorujeme mezi východem a západem Evropy velké rozdíly. Třeba právě v hlavním nástroji proti covidu – vakcínách. Ty proti covidu by podle Levínského mohly být povinné, pokud by stát zároveň dal lidem potřebné záruky.

Sledujeme setrvalý vzestup prakticky všech pandemických čísel v České republice, včetně rychle rostoucího počtu hospitalizovaných i lidí, kteří kvůli covidu umírají. Překvapilo Vás, že se Česko z předchozích vln nedokázalo ponaučit?

Jsem asi naivní, protože jsem opravdu doufal, že se státní struktury poučily. Myslel jsem, že chápou, co se děje. Že si umí spočítat tu celkem triviální úvahu. Když to hodně zjednoduším, tak ten odhad mohl znít nějak takto: Spočítáme, kolik lidí ještě nemá imunitu proti covidu, je jich velmi hrubým odhadem asi polovina.

A pak spočítáme, o kolik rychleji se nová varianta delta šíří. Je asi dvakrát nakažlivější. Takže když má virus dvakrát méně lidí, mezi kterými se šíří, ale je dvakrát nakažlivější, tak to vychází na plus minus stejné počty nakažených. Dostaneme se k podobnému riziku. Doufal jsem, že tuhle úvahu udělá každý, kdo se tím zabývá.

Nyní tedy pokračuje růst epidemie, reprodukční číslo se už od začátku září nesnížilo pod hodnotu 1, poslední týden má průměrnou hodnotu 1,42. To znamená, že budou stoupat počty nakažených a počty hospitalizovaných. Jaký je tedy pravděpodobný scénář následujících dnů a týdnů?

Čísla porostou tak, jako rostou teď. Budou se plnit nemocnice. A v nějaké chvíli se začne jednat. Včera bylo pozdě, ale pořád věřím, že je možné se z toho dostat pomocí testů.

Česko opět nechalo zkolabovat trasování, to už nyní nestíhá. Ale pokud nyní budeme důsledně testovat ve firmách a ve školách, tak máme šanci, že se z toho dostaneme bez nějakých velkých uzavírek.

Nejde tady o to, že si to myslím já. Třeba CDC uvádí, že ve školách by se mělo testovat plošně od incidence 100 infekcí na 100 tisíc lidí za týden. V Česku máme tuto incidenci skoro šestkrát vyšší (596 nakažených na 100 tisíc, pozn. red.). Tady už není prostor pro pochyby.

Můžeme debatovat, jak to provést konkrétně. Jak často je testovat. Jestli každý den (tzv. test to stay) s tím, že budeme posílat jen pozitivní do izolace a nebudeme využívat institut karantén. Pak nebudeme muset zavírat školy. Zavírat školy opravdu nikdo nechce. Náklady jsou hrozně vysoké.

Co by mohl v tuto chvíli stát udělat, aby zmírnil šíření infekcí a zabránil nezvladatelnému náporu na nemocnice?

Jedna z možností je zavést očkování proti covidu jako povinné. Vlastně moc nerozumím tomu, proč povinné není. Povinné očkování je standardní část právního řádu, je řada povinných očkování v dětství, v dospělosti je zase povinná vakcína proti tetanu. Povinné očkování je instituce, kterou tu už dlouho máme a používáme ji, tak proč to nevyužít.

Ostatní opatření nás stojí ohromné množství peněz, naopak cena vakcín je proti tomu velmi nízká. Pardon, ale není žádný důvod tento institut nepoužít.

Takže místo přemlouvání by měl stát jasně zařadit očkování proti covidu mezi očkování povinná?

Rozhodnout se, zda se nechat očkovat, nebo ne, je pro hodně lidí velmi komplexní. Je to nová vakcína, používá princip mRNA, to je pro spoustu lidí velmi komplikovaný problém. Myslím, že by řadě lidí pomohlo, kdyby slyšeli: Nemusíte to řešit, očkování je povinné a stát přebírá veškerou zodpovědnost za všechny případné vedlejší účinky.

Taková finanční zodpovědnost za vedlejší účinky by stála naprosté minimum. A v téhle polarizované společnosti, kde se lidi hádají, nebo dokonce rozvádějí kvůli očkování, by to pomohlo. Z nějakého důvodu se teď všichni tváří, jako kdyby povinné očkování bylo něco nového, ale ve skutečnosti je to v Česku úplně normální, máme tu celou řadu povinných očkování. Nevidím důvod, proč po tomto nástroji nesáhnout.

Jinými slovy, stát by neměl zatěžovat lidi tím, aby sami analyzovali něco, co často analyzovat neumí. A místo toho ukázat data, na základě kterých zavedl povinné očkování.

Řekněme, že 90 procent lidí nemá žádný problém s povinnými očkováními. Ale přijde mi nefér, když stát na lidi přehazuje tu zodpovědnost v situaci, která je velice komplexní.

Řada lidí si určitě umí srovnat data o účinnosti očkování. Vidíme, jaké je procento očkovaných a neočkovaných lidí na jednotkách intenzivní péče. Víme také, kolik je očkovaných a neočkovaných lidí v populaci. Kdyby očkování nefungovalo, bude ten podíl na JIP stejný jako v populaci dané věkové kohorty (skupině stejného věkového rozmezí, pozn. red.).

Protože vidíme, že očkovaných je v nemocnicích méně, tak si z toho spočítám, že očkování snižuje riziko vážného průběhu té nemoci. V téhle chvíli snižuje očkování pravděpodobnost, že skončíte na JIP, přibližně desetkrát. Dobře, to umím porovnat. Ale naprosto nedokážu ani já, ani Vy popsat, jak ta vakcína v našem těle funguje, můžeme jen zopakovat to, co jsme si o tom přečetli. Je to složitá odborná otázka.

Navíc je rozhodnutí o očkování v jistém aspektu podobné situaci, které se v teorii her říká hra o veřejné dobro (public good game). Ideální řešení pro Jana Nováka totiž je, že se všichni lidé v Česku naočkují, jen Jan Novák se nenaočkuje. On pak totiž tu nemoc nedostane, protože nemoc nebude existovat, nebude se šířit. Takže subjektivně má jedinec pocit, že je pro něj nejlepší nepodílet se na řešení problému.

Od toho tu máme stát, aby to koordinoval. Byl bych taky radši, kdyby platil daně každý občan, jenom já ne. Ale to nemůže fungovat. Stát proto má zajistit férové řešení, tedy že všichni platí daně.

Zmínil jste, že stát by měl lidem ručit v případě nežádoucích účinků vakcíny. Jak by to mohlo vypadat?

V případě nějaké zdravotní újmy po povinném očkování by měl takový člověk dostat předem danou finanční kompenzaci. Jde také o tu deklaraci: stát řekne, naočkujte se, tak také nese náklady, pokud by někdo měl problém.

Zmínil jste, že zavírání škol je špatné řešení. Proč to bylo loni první řešení, po kterém se sáhlo?

V době, kdy jsme nevěděli, jak šíření infekcí jinak zastavit, možná dávalo zavření škol smysl. Ale nemůžeme zavírat školy, protože nejsme schopní zařídit testování ve firmách a ve školách. To je selhání nás dospělých, neměly by to odnést děti.

Je to jasná věc, je to jasné jako malá násobilka. Dnes máme levné testy a máme zkušenosti. Víme, že jsme se na jaře zbavili epidemie hlavně tím, že jsme nasadili respirátory, začali plošně testovat a rozběhli jsme očkování, takže stoupl počet lidí s čerstvou vakcinační imunitou.

Může se zdát, že interpretace čísel je jednoznačná, že je to na úrovni násobilky. Ale v polarizované situaci, kdy si lidé vybrali svůj názor a brání jej do roztrhání těla, nemají lidé problém ignorovat i něco tak zřejmého, jako je malá násobilka. Najdou si důvody, proč zrovna tato čísla nejde násobit.

Každý má právo myslet si, co chce. Jestli si někdo myslí, že dvě a dvě je pět, jeho věc. Ale nesmí to dělat stát.

Pokud se někdo rozhodl, že očkování těhotných žen je podle něj nebezpečné, je to jeho názor. Ale dostupná data naprosto přesvědčivě ukazují, že pro těhotné je očkování naopak velmi užitečné, a na základě dat je doporučeno, aby dostaly vakcínu přednostně.

Názor je názor, ale pokud nějaký doktor odmítne očkovat těhotnou, tak by měl vrátit diplom. Stát musí zaručit, aby platila malá násobilka.

Co jsou věci, které český stát dělá špatně? Kde nevynucuje tu malou násobilku, tedy kde nedělá ta zcela evidentně účinná opatření?

Zjednodušeně řečeno tu máme hrnec a v něm jsou červené (nakažené) a bílé (zdravé) míčky. Stát musí ty červené míčky z hrnce vytahovat, aby nenakazily moc těch bílých. To je princip trasování. Když je červených míčků málo, stačí dostatečně rychle najít kontakty nakaženého a ty poslat do karantény. Plošné testování všech by v takovém případě nedávalo smysl.

Když je ale červených míčků moc, trasování přestává být funkční. Pak je potřeba nasadit plošné testy. To je náš případ. My teď máme ve školách ohromné množství nákaz. Musíme pořád testovat, jinak se to rozjede.

A v té situaci teď jsme. Mezi dětmi se nákaza rozšířila, od nich přechází na jejich rodiče. Ještě teď je šance zabránit, aby se ty masivní infekce přenesly mezi seniory.

Co mohou dělat senioři, aby se lépe chránili?

To je jedna z věcí, která se daří. Vidíme, že hodně seniorů si jde pro booster, pro třetí (posilující) dávku očkování. Už i na číslech z nemocnic vidíme, že to pomáhá. Procento očkovaných na JIP setrvale klesá. V půlce října to bylo 37 procent, na přelomu měsíce třetina, dnes je to 27 procent.

Je tedy důvod si myslet, že se v Česku podaří pátou vlnu zbrzdit?

Když budeme testovat, budeme vynucovat kontrolu TNO (potvrzení o testu / přežití nemoci / očkování, pozn. red.) tam, kde se scházejí lidi, tak to pomůže.

U testování je navíc klíčové, aby člověk dostal výsledek co nejdříve. A když je pozitivní, může jít za lékařem, aby mu doporučil dávku monoklonálních látek. Jistě je lepší dát člověku za 500 Kč očkování, než mu dát za 50 tisíc Regeneron. Ale je pořád lepší dát mu Regeneron za 50 tisíc, než aby ten člověk skončil na dva týdny na jednotce intenzivní péče. Je to další věc, kterou nyní máme a loni jsme neměli.

Loni jsme byli vůči viru skoro na úrovni středověku. Pak dávaly smysl takové ty velké restrikce, jako bylo třeba zavírání škol. Dnes už jsme v jiné situaci. Čísla infekcí jsou sice podobná, ale máme lepší nástroje, kterými můžeme epidemii zvládnout.

Oproti středověku jsme na začátku roku 2020 měli navíc jen internet – kdoví, jestli nám pomohl – a PCR testy. Teď máme k dispozici účinné očkování, levné respirátory, rychlé antigenní testy, protilátkové koktejly… a stejně jsou lidé, kteří tvrdí, že by radši covid prodělali, než se proti němu chránili.

Přirozená imunita je skvělá, ale bojovat proti covidu tím, že se jím nechám nakazit, je nesmysl. Je to jako chránit dům před požárem tím, že si ten dům zapálím. Je to absurdní.

Jistě – lidé, kteří se zotavili z covidu, mají ochranu proti reinfekci. Ale i pro ně vychází, že očkování po nemoci sníží riziko další nákazy přibližně osmkrát.

To jsou celkem robustní data, to by měla být úplně jasná motivace. Kdo měl covid, tomu vakcína pomůže, kdo neměl covid, tomu vakcína pomůže. To je úplně jasné sdělení. A je naprosto absurdní, že místo toho někdo řeší, zda se nechat očkovat, když má naměřené protilátky. Jistě – před půl rokem jsme ta data neměli, ale teď je máme, tak co vůbec tyhle debaty řeší?

Řekl bych, že někteří lidé si někdy v průběhu vybrali nějaký tým a teď už si zkrátka jen vybírají a filtrují informace tak, aby podporovaly ten jejich předem zvolený názor.

Můžeme ale jasně a otevřeně mluvit o tom, co víme. O datech. Na datech vidíme, že očkování dává ochranu proti těžkému průběhu covidu. Že přežití covidu dává minimálně stejně tak dobrou imunitu, jako očkování, nebo možná trochu lepší.

Každý pro sebe řeší, co je nejlepší pro něj, co mu dá nejlepší ochranu. V datech vidíme, že těm, co nemoc neprodělali, dá nejlepší ochranu očkování. A těm, co nemoc prodělali, dá nejlepší ochranu zase očkování. Tak jednoduché to je.

Netvrdil bych, že očkování chrání lépe než prodělaná nemoc. Ale můžeme jasně říci, že oběma skupinám – těm, co covid přežili, i těm, co se s ním zatím nesetkali – očkování výrazně zvyšuje ochranu.

Problém možná je, že je to pro řadu lidí příliš abstraktní.

Proto je potřeba dívat se na skutečná data. Co si kdo myslel před půl rokem je irelevantní. Co si kdo myslí teď je irelevantní. Důležitá jsou reálná data.

Vaše skupina Centrum pro modelování biologických a společenských procesů už svým názvem upozorňuje na to, že epidemie není jen jev zdravotnický, ale i jev společenský. Proč je důležité skládat pohledy z různých vědeckých disciplín?

Epidemie je podle mého mnohem více proces společenský než proces medicínský. Když se podíváme na to, jak se covid šíří v různých zemích světa, tak vidíme třeba ohromnou podobnost všech postkomunistických zemí. Tyto státy pořád selhávají a nejsou schopny své občany naočkovat.

Virus je po světě víceméně stejný, jen občas chvíli někde převažuje nějaká nová varianta, která se pak rozšíří i do zbytku světa. Přesto covid v Česku zabil třeba třikrát více lidí než u našich jižních sousedů v Rakousku. Ten důvod je jednoduchý: nedůvěra ve stát. Neschopnost státu plnit svou funkci.

Je to celkem logické, když uvážíme, jakou zoufalou zkušenost jsme měli se státem v době socialistické polodiktatury. Rozhodli jsme se tedy poměrně logicky, že chceme malý stát. Ale už 25 let se ukazuje, že ten stát potřebujeme. Každá krize ukázala, že Česko v porovnání s Rakouskem nebo Německem selhalo. Nemáme důvěryhodné instituce, lidé státu nevěří.

Při sledování veřejné diskuze mám dojem, jako kdybychom se pořád točili v kruzích. Je něco, co se Česko od začátku 2020 přeci jen naučilo?

Přijde mi, že ten, kdo selhal, je především stát. Řada lidí i podniků respektuje protiepidemická opatření. V restauraci chtějí ukázat potvrzení o TNO (test / přežití nemoci / očkování, pozn. red.) a obecně mám pocit, že valná většina se k situaci staví zodpovědně. Dodržují daná pravidla. Minulou sobotu jsem byl na divadelním představení a v hledišti měl každý člověk nasazený respirátor.

Víme, nakolik jsou pro omezení epidemie účinná různá opatření?

Existují na to studie, které se to snaží odvodit z pozorování průběhu v různých zemích. My jsme třeba měřili, jak se senátní volby podepsaly na počtu nakažených, protože druhé kolo probíhalo jen v některých okresech, a máme tak k dispozici jasně odlišená data.

Většinou se ale zavádí více opatření naráz a situace v různých zemích se nedá zcela jednoznačně porovnávat. Je samozřejmě nemožné něco takového testovat tím, že bychom třeba v jednom městě lidem zakázali se chránit respirátory a pak měřili, co to udělá. Stát nemůže nařizovat různá opatření v různých okresech jen na základě hodu mincí.

Důležité nicméně je, abychom těch opatření nasadili více. Říká se tomu metoda ementálu. Každý jednotlivý plátek je plný děr, ale když jich dáme přes sebe více, tak se díry překryjí a virus nebude mít kudy proniknout.