Článek
Téma aktuální výstavy dvanácti grafik je nezvykle vážné: Bůh. Autor sám říká, že se touhle otázkou zabývá již nějakou dobu. Hledá odpovědi na své otázky a je to právě proces hledání, co ho uspokojuje. Místo slov, která těžko vystihnou, jak o námětu smýšlí, použil výtvarnou formu. Nejde o hluboké a oko i ducha obtěžkávající pojetí, zvolil si naivnější, komičtější a přímočařejší ztvárnění. Své myšlenky pak nabízí v podobě textů doprovázejících kresby.
Hudební múzou políbený spoluzakladatel kapely Wohnout si kreslil už ale jako malý kluk. Nijak se svými výtvory neprezentoval a ukrýval je ve svých tajných denících, z nichž malou ukázku nabízí také v rámci své aktuální výstavy. A je na nač se dívat. Občasné morbidní motivy ukryté v pohádkových kulisách mají svůj neskonalý půvab. „To není tak, že bych byl nějaký úchylák. Spíš se mi to líbí výtvarně,“ glosuje autor.
Jeho otec, hudebník, spisovatel a fotograf Oleg Homola v tom vidí jasnou nadsázku. O Honzově výtvarném nadání je přesvědčen. Jen si na jeho objevení pro zbytek světa prý musel počkat. Muzika dostala před více než dvaceti lety přednost.
Tehdy s bratrem Matějem založili kapelu a dlouhý čas se ještě v Honzově srdci pral o místo na slunci skate s kytarou. Dnes je to stále jeho srdcovka, ale slouží mu jen jako dopravní prostředek. „Mě prostě skate začal v jednu chvíli opouštět, přestalo mi to jít, ale o to víc mi začala jít kytara. Skate je o překonávání strachu, a když jsi starší, začneš to řešit, protože se ti nechce padat a nechceš mít vyražené zuby nebo zlámané prsty. A já už se musím kvůli kytaře šetřit.“
Muzika převládla v jeho životě na plné čáře. Přesně do doby, kdy se před rokem ujala jeho výtvarného talentu kurátorka Renata Mužik. Od té doby se jeho originální velké obrazy, stvořené ještě originálnější technikou, dostaly na tak významná místa jako je Galerie Mánes nebo DSC Gallery. A zas je v jeho životě jistá dualita. Malovat, nebo hrát? Akorát tak otázka nestojí, Honza si nechce vybírat. Dělá obojí a do toho cestuje a nahrává desky a chce zkusit všechno, co ho zajímá. Miluje chaos. Potřebuje ho k životu.
„Věčně nadávám, věčně jsem ve stresu, věčně někam spěchám, a to mě baví,“ uzavírá Homola.
