Článek
Venezuelané jsou znovu v ulicích. Prezident Nicolás Maduro vstoupil v polovině ledna do svého druhého prezidentského období. Ale jen díky volbám, které opozice bojkotovala a které dvě desítky zemí v regionu neuznávají. Země se řítí po inflační spirále. Hospodářství je v troskách.
Řada lidí tak ze země utekla. Mezi nimi i šest desítek potomků českých emigrantů, kteří do jihoamerické země přicestovali v průběhu minulého století. Česko jim nyní nabízí návrat do vlasti jejich předků.
Prarodiče Elizabeth Ševčíkové přijeli do Venezuely v roce 1925. Jako jedni z vůbec prvních Čechoslováků. Nový domov našli v hlavním městě Caracasu.
„Přímo v centru Caracasu si zařídili obchod a vyráběli plisované látky. Přivezli do Venezuely snad vůbec první stroj na jejich výrobu,“ vzpomíná na své prarodiče Ševčíková, „dědeček také navrhoval oblečení a dost se mu dařilo, takže mohli v Caracasu koupit pozemek a postavit dům.“
Rodina Ševčíkových se ale rozpadla. Elizabeth tak prarodiče viděla jen párkrát v životě. O Československu se toho nikdy příliš nedozvěděla.
„Jako malá jsem věděla, že je to srdce Evropy a je tam spousta hradů. Také jsem znala automobilku Škoda,“ říká. O návratu do Česka by nikdy neuvažovala, kdyby se Venezuela nepropadla do totálního chaosu.
Inflace dosáhla podle opozicí kontrolovaného Národního shromáždění meziročně 1,3 milionu procent. Pro přiblížení tryskového růstu cen agentura Bloomberg poukázala na to, že loni v prosinci se cena jednoho šálku kávy zvedla v Caracasu na dvojnásobek během jednoho týdne.
„V Česku jsem díky programu Ministerstva vnitra. Ve Venezuele jsem musela všechno nechat,“ povzdychne si Ševčíková.
Ministerstvo vnitra pomáhá českým krajanům od roku 2015. Program nabízí občanům s českým původem možnost přesídlení, asistenci na úřadech a pomoc při začlenění do společnosti. Využilo ho zhruba 1100 krajanů, převážně z Ukrajiny. Venezuelanů bylo asi 60.
„Program není teritoriálně omezen, tudíž je otevřen všem krajanům ze zemí mimo EU, kteří mají zájem usadit se v ČR a nemají možnost samostatně si zajistit podmínky k pobytu, nebo pocházejí z nebezpečných oblastí. Krajané nacházejí uplatnění na pracovním trhu velmi rychle a také se bez problémů začleňují do české společnosti,“ říká tisková mluvčí Ministerstva vnitra Hana Malá.
Možnost českého ministerstva využili i Petr Chmatil s manželkou. Jeho rodina pochází z východočeského Nového Bydžova. Na rozdíl od Ševčíkových zamířili Chmatilovi do Jižní Ameriky až v roce 1953.
„Ve Venezuele hledali po válce lepší budoucnost. A teď ji hledáme zase my, potomci českých emigrantů,“ říká Chmatil, „prarodiče o Československu nikdy moc nemluvili, možná měli nějaké trauma z války nebo v tom bylo něco jiného, ale rozhodně se nechtěli nikdy vrátit.“
Chmatil ve Venezuele podnikal. Vlastnil knihkupectví a papírnictví. Podnikatelé se v jihoamerické zemi ale musí mimo tragické ekonomické situace potýkat i s místními gangy. Ty třeba velmi často unáší členy jejich rodin a žádají výkupné.
„Situace se dost vyhrotila. Všude vzrostla kriminalita, byl absolutní nedostatek základních potřeb, nefungovaly nemocnice, sociální péče neexistovala a soudy nepracovaly,“ popisuje Chmatil důvody emigrace.
Ševčíková i manželé Chmatilovi teď hledají nový život. Česku jsou vděční za šanci, kterou dostali. Na druhou stranu za sebou nechali všechno a všechny, kteří pro ně něco znamenali. A tak sami přemýšlí, kam vlastně patří.
„Vypadalo to, že se to nemůže nikdy povést, ale jsme tady. Srdce jsme však nechali ve Venezuele,“ přiznává Chmatilova manželka Julie Alexandra Yepez.
„Mám pocit, že nepatřím tam ani sem. Jsem ztracená – a to jde jen těžko překonat,“ dodává Ševčíková.
Ševčíková i Chmatil hledají rodiny svých předků. Prarodiče Ševčíkové žili v obci Olomučany a emigrovali z Československa v roce 1925. Rodina Petra Chmatila žila v Novém Bydžově a do Venezuely odešla v roce 1953. Pokud jim můžete v hledání pomoci, pište na josef.maci@firma.seznam.cz.
