Článek
Když bylo Ondřeji Kaniovi 17 let, usmyslel si, že by chtěl studovat v USA. Povedlo se. Dnes je mu 24. Je spolumajitelem agentury, která posílá na studia do Severní Ameriky české studenty, a od loňska také Pražského humanitního gymnázia. Úspěšný sebevědomý mladý muž z Brna má velké plány a ambice.
Jaká jste míval vysvědčení?
U mě se to začalo lámat někdy asi v 8. třídě, kdy jsem začal stabilně mít trojky až čtyřky z matiky, fyziky a chemie.
Máme leccos společného.
Tak to jsem rád. Mimochodem, moje šestnáctileté sestry teď domů přinesly vysvědčení a musím říct, že navazují na rodinnou tradici, takže jsem relativně spokojen.
Váš příběh je docela znám. V 17 letech jste napsal tisíce mailů po celých Spojených státech, povedlo se vám dostat se na stipendium do malé církevní školy ve státě New York, kde jste pak studoval. Co byste v Česku nikdy nezískal, samozřejmě kromě angličtiny, což je samo o sobě velká výhoda?
Primárně je pro mladého člověka strašně důležité, aby odjel ven, aby se vymanil z moci a dohledu rodičů a postaral se sám o sebe. Minimálně třeba na půl roku nebo ideálně na rok. Moje škola v Americe, byť byla malá a relativně chudá, mi dala možnost se určitým způsobem profilovat a vyzkoušet si plno předmětů. Měl jsem velmi dobré učitele - poprvé v životě mě třeba začala bavit fyzika, na tu jsme měli jaderného inženýra na jaderné ponorce za studené války. Na matematiku jsme měli bývalého profesora z Princetonu. A tak dále. Bylo to skvělé.
U mě to bylo navíc velmi specifické v tom, že mi škola dala plné stipendium, ale dopředu mi neřekli, že si budu muset na školné sám vydělat. Takže jsem tam přišel a asi po třech dnech, co jsem se rozkoukával, všechno bylo fajn a byl jsem v New Yorku, mi řekli, že si musím vzít krabici se sušenkami - cookies, a jak to známe z filmu, jsem obcházel sousedství a klepal na dveře.
Takže byste mi jako otci dvou studentek střední školy, kterým je 14 a 16 let, doporučoval, abych je povzbudil, že se o něco podobného mají pokusit? Přiznávám, že jako rodič, a asi ne jediný, mám obavy pustit děti na takhle dlouho do světa.
Já si myslím, že strach z toho má prakticky úplně každý. Skrze naši agenturu teď v září budeme mít sto dětí na internátních středních školách ve Spojených státech a v Kanadě. A musím říct, že úplně všichni z toho mají strach, až na ty, kteří si to sami zažili. U nich je to právě úplně naopak. Tam mají strach děti a naopak rodiče chtějí, aby děti vyjely. Ale určitě bych doporučil velmi pečlivě vybírat to, kam je pošlete. Spojené státy jsou obrovské a je to asi tak, jako když se Američan rozmýšlí, jestli pošle dítě do Bulharska nebo do Berlína. To je přece jenom rozdíl.
Dostali jsme se k vašemu podnikání. Vaše agentura pomáhá dětem jezdit na studia do Spojených států a jste také spolumajitelem Pražského humanitního gymnázia. Je vám 24 let, jak se v tomhle věku vlastně kupuje škola?
Máme za sebou první rok na Pražském humanitním gymnáziu, v němž máme s mým společníkem Tomášem Jízdným výrazný majoritní podíl. A teď ještě budeme v září v Praze otevírat první americkou střední školu v Česku, American Academy in Prague. Zakládat novou školu je mnohem jednodušší než školu přebírat. Ta naše fungovala přes 20 let, jejím slavným absolventem byl mimochodem pan Jiří Ovčáček, byla ve finančních problémech, měla nedostatek studentů, takže to bylo nesmírně složité. Ve zkratce: Musíte tomu věřit, musíte do toho nalít poměrně hodně peněz.
Kolik stojí taková škola?
To se těžko popisuje. Jsou nepochybně školy, které jsou velmi ziskové. Tak tam se můžete dostat, pokud se bavíme o českých soukromých gymnáziích, na hodnotu v desítkách milionů korun. Pokud se bavíme o mezinárodních školách, které se tady snažíme budovat, tak stojí stovky milionů korun. Naše škola by v případě, kdybychom do ní nevstoupili, zbankrotovala. Převzali jsme dluhy a museli jsme investovat několik milionů korun jak do sanace dluhů, tak také do zlepšení mezd, investicí do prostor a tak dále.
Vysvětlete mi vaši motivaci, prosím. Viděli jste díru na trhu, nebo z vás promluvilo trauma z fyziky a matematiky z konce základní školy a chtěl jste, aby se i v Česku začalo učit jinak?
To je taková vtipná příhoda. Byl jsem na Vánoce se svou přítelkyní v New Yorku a ona si šla do Victorie Secret koupit spodní prádlo.
To začíná zeširoka.
Ano, začíná to zeširoka, ale je to naprosto zásadní. Tam je taková čekárna pro muže, kteří třeba dvě až tři hodiny čekají na své ženy, které si to spodní prádlo zkouší a ti muži nemají co dělat. Takže si obvykle čtou, ale já neměl nic ke čtení, tak jsem si jako vždycky začal něco počítat. Asi po půl hodině mě napadlo, že když posíláme studenty ven, na velmi drahé a velmi dobré školy, které absolvovali třeba prezidenti USA nebo světoví miliardáři, kde stojí školné třeba 600 tisíc dolarů ročně, tak by bylo fajn převzít nějaké jejich metody a dovézt je do Česka. Trošku rozšířit naši cílovou klientelu. A tam ta myšlenka vznikla.
Takže jsem to hned SMSkou poslal z Victorie Secret svému společníkovi Tomášovi, tomu to trvalo asi 15 minut, než si to spočítal a řekl: No, to by asi mohlo fungovat. Třeba za čtyři pět let se nám to vrátí. Ale také musím říct, že do určité míry jsme to brali jako pomstu českému systému.
Kdyby moje dcery, které studují na běžných víceletých pražských gymnáziích, přešly k vám, co je nejvíc překvapí?
Končíme první rok a školu jsme převzali s úplnou sestavou učitelů a vedením školy. Teď jsme udělali poměrně hodně personálních změn, takže od září to bude reálně první školní rok, kdy to půjde, řekněme, stoprocentně po našem.
Ten rozdíl, na který se ptáte, spočívá v tom, že my klademe velký důraz na zdokonalení kompetencí těch studentů. Velmi často se výuka nebere stránku po stránce v učebnici. Ale třeba se dohromady spojí několik předmětů a vymyslí se tomu nějaké velké téma. Teď jsme mimochodem inspirovali Andreje Babiše, který do svého programu napsal jako příklad kolonizaci Marsu. My už jsme před časem udělali dvoutýdenní koncepci, která zahrnuje matematiku, fyziku, chemii nebo zeměpis. Studenti se toho ve skupinách účastní, každý zná svou roli a potom třeba prezentují výstup z celého tematického bloku před rodiči.
Naučí se přitom děti to, co po nich a škole žádá stát, aby věděly?
Nepochybně ano. Ony se to akorát naučí mnohem snáz, protože v okamžiku, kdy člověka zapojíte do určité problematiky, tak si to poté mnohem líp pamatuje. Když si to člověk jen přečte, tak to zapomene, ale když mu to ukážete a zapojíte ho do toho, tak si to bude pamatovat a něco mu to dá.
Máte rád finské školství. Ve Finsku neznají osnovy, tak jak je máme my, není tam školská inspekce. Co si má vzít české školství z finského?
My jsme teď shodou okolností ve Finsku byli a zveřejnili jsme před pár dny na YouTube dokument o finském školství, jmenuje se Finský sen. Úplně primární věc je podle mě změnit myšlení. Bavili jsme se tam s úředníky na ministerstvu školství, s řediteli, učiteli, s lidmi z pedagogické fakulty na helsinské univerzitě a všichni nám řekli: Jsme si naprosto vědomi toho, že tvořit z dětí chodící encyklopedie je v 21. století prostě kontraproduktivní.
OECD dělala průzkum u 500 největších firem na světě, v roce 1970 a v roce 1990. V roce 1970 všechny firmy řekly, že by jejich zaměstnanci měli umět počítat, poslouchat, číst. V roce 1990, což je už před 27 lety, to bylo umět pracovat v týmu, umět vyhledávat informace, umět řešit problémy, umět komunikovat a umět mluvit na veřejnosti. A tohle ledaskde pochopili, nejen ve Finsku. Ale my to pořád nechápeme.
Jinými slovy říkáte, že tak, jak jsem se učil já před 30 lety, když jsem šel na střední školu, tak se velmi pravděpodobně učí i moje děti.
Nepochybně. Zrovna včera jsme měl schůzku s jedním klientem, který posílá dítě do Spojených států. Říkal mi, že před dvěma lety byl strašně hrdý na to, že to jeho dítě chodí na gymnázium, na které chodil on. Ale pak se tam šel podívat a nemůže se ubránit dojmu, že se tam učí úplně stejně, jako se učilo před 30 lety. Svět se ale dramaticky proměnil.
Vaše gymnázium je už podle názvu zaměřeno na humanitní obory a těm, kterým obory jako matematika, fyzika, biologie, chemie „nevoní", nabízíte něco jako individuální přístup. V životě se ale setkáte s věcmi, které jsou pro vás obtížnější a stejně se s nimi musíte nějak vyrovnat. Není to tak, že to svým žákům jen trochu ulehčujete?
Chceme, aby se naši studenti věnovali věcem, na které mají nadání a které je baví. Hodně o tom mluví třeba Jan Mühlfeit, bývalý prezident Microsoftu v Evropě, který říká, že je přece naprostý nesmysl, abyste ve firmě manažerům rozdali úkoly v oblastech, u kterých víte, že je to jejich slabá stránka.
Myslím, že od patnácti, šestnácti let už děti mají penzum všeobecných znalostí dostatečné, a měly by se začít profilovat, začít hledat svoje zaměření a snažit se naplnit potenciál.
Jinými slovy, rodiče by se neměli nervovat ze špatných známek svých dětí z matematiky a fyziky na střední škole.
Já si myslím, že ne. Podívejte se, co se ve školách učí. V osmé, deváté třídě nabíháte už na akademickou matematiku. Ale naprostá většina lidí využije matematiku praktickou. Já jsem měl hodně špatné známky z matematiky, ale využívám praktickou matematiku - a to už neděláme úplně malý byznys, posíláme výplaty padesáti lidem… To je jen stručný příklad. Na naší americké akademii, kterou zakládáme, je kategorie matematika, z které si studenti musí vybrat předmět. Máme to rozdělené na akademickou a neakademickou.
Vím, že na tu otázku nerad odpovídáte, ale v jistém věku to zajímá rodiče i děti: Co si myslíte o povinné maturitě z matematiky?
Říká se, že dnešní studenti matematiku moc neumí a je tu přitom tlak na to, aby maximální množství studentů šlo na technické a matematické obory. Přijde mi, že se snažíme stavět barák od střechy. Prvně musíte postavit základy. Což znamená, že budeme mít kvalitní učitele, kteří budou umět učit matematiku tak, aby to ty děti zaujalo a bavilo. Aby je to nestresovalo.
Teď například máte centralizované přijímačky na střední školy i na osmiletá gymnázia. A máte jedenáctileté kluky a holčičky, kteří se měsíce připravují na standardizované přijímačky, mají samé jedničky, ale v ten rozhodující moment můžou selhat a nedostanou se na školu, kam chtějí. To prostě není úplně dobrý systém.
Kromě toho, že máte svoje podnikání a svoje zájmy, také budete kandidovat do Sněmovny na posledním místě jihomoravské kandidátky TOP 09. Připadá mi to, jak kdybyste za 10 let chtěl být ministrem školství. Láká vás to?
Měl jsem poměrně velkou šanci být dvojka na kandidátce, což je v současné situaci relativně volitelné místo. Ještě před rokem jsem k tomu trošku směřoval, nicméně od té doby se nám byznys nesmírně rozvinul, loni jsme měli asi pět lidí ve všech našich projektech, teď jich budeme mít padesát. Asi před půl rokem za námi začali chodit investoři a začali nám nabízet valuace v byť nejnižších, ale ve stovkách milionů korun. A to je prostě po čtyřech letech fungování firmy v tak konzervativním odvětví poměrně zásadní.
Politika mě strašně baví, asi jako vás, ale moje politické ambice šly momentálně stranou. Myslím, že na politiku budu mít mnoho času v budoucnu. Uvidíme.
Podívejte se i na celý rozhovor s Ondřejem Kaniou pod článkem.
Rozhovor s Ondřejem Kaniou.Video: Jindřich Šídlo
