Článek
Několik městských čtvrtí, několik kilometrů čtverečních zbídačených ulic, obléhaných mnohonásobnou převahou iráckých vojáků, nad kterými krouží americké drony. Tolik zbývá z panství Islámského státu v jeho dříve nejpyšnější baště, dvoumilionovém Mosulu. Podobný osud zřejmě už brzy čeká i jeho syrskou metropoli, Rakku.
Od roku 2014 se oblasti, ovládané extremisty, scvrkly na třetinu. Zhruba tři čtvrtiny jeho ozbrojenců jsou po smrti. Organizace je odstřižená od velké části svých dříve velkorysých finančních zdrojů.
Jako by vše nasvědčovalo tomu, že bestie jménem Islámský stát je v posledním tažení. Jenže londýnský teroristický útok je podle všeho poslední, drastický doklad toho, že spíš než smrt přišla reinkarnace.
A stejně jako v minulosti bude mít znovuzrozené monstrum dvě chapadla – jedno lokální, středovýchodní, a druhé, které hrozí prostřednictvím internetových serverů obepnout celý svět.
Život po životě
Islámský stát na první pohled odmítal být pokračováním dosavadních islamistických organizací typu al-Káidy. Své ambice si vetkl rovnou do svého názvu. Místo sítě teroristických buněk chtěli jeho vůdci vyprojektovat skutečný stát, obrodit legendární říši Mohameda a jeho potomků. Stát se soudy, daňovými úředníky a policisty.
Při pohledu pod povrch ale Islámský stát úplný novotvar není. Jeho vedení je pokračováním odboje sunnitské menšiny v Iráku, odboje, který začal spolu s koncem jejího protektora, Saddáma Husajna.
S pádem svých územních držav se Islámský stát pravděpodobně obloukem vrátí ke své kolébce, tedy irácké odnoži al-Káidy. Bude žít z nespokojenosti sunnitské menšiny v Iráku, z často oprávněného pocitu křivd ze strany šíitské většiny a z nostalgie bývalých prominentů Husajnova režimu. Právě z jeho vojenských špiček se rekrutuje vojenské vedení Islámského státu. Pragmatičtí vojáci budou bez ohledu na osud hlásných trub Islámského státu typu jeho oficiálního vůdce organizace al-Bagdádího trpělivě vyčkávat na další okamžik slabosti irácké vlády. Poté se pokusí zopakovat svou překvapivou a závratně úspěšnou ofenzivu z roku 2014, při které padl Mosul.
Evropská cesta
Vůdci a bojovníci Islámského státu mají ale ještě další dvě možnosti, jak pokračovat v boji po pádu Mosulu a Rakky.
Možností číslo jedna je odchod do blízkého zahraničí. Islámský stát má k dispozici opěrné body v Libyi a na egyptské Sinaji. Místní odnože extremistů tam de facto mají pod kontrolou část území.
A je tu ještě jedna cesta. „Vedení Islámského státu vyzvalo stoupence v Evropě, aby necestovali do Sýrie, ale páchali útoky doma,“ prohlásil na konci minulého roku nizozemský protiteroristický koordinátor Dick Schoof. Podle něj se rodí nová strategie extremistů.
Strůjci budoucích útoků mohou vzejít z řad tisíců dobrovolníků, kteří z evropských zemí odešli bojovat v minulých letech do řad radikálů v Sýrii a Iráku. Mohou, ale nemusí. Pachatel novoročního útoku z Istanbulu podle vyšetřovatelů v Sýrii nikdy nebyl. Ke komunikaci s ústředím mu stačila mobilní aplikace App Telegram.
V jiných případech nebudou mít tajné služby ani tuto slabou stopu. Islámský stát nemusí být přímo organizátorem útoků, jako v případě útoku z Istanbulu a rok starého masakru v Bruselu. Už dlouho je inspiračním zdrojem tzv. osamělých vlků, jak ukázaly například útoky z Nice, Orlanda, San Bernardina a s velkou pravděpodobností i ten nejčerstvější v Londýně.
Varování před ideologií Islámského státu, která pravidelně vydávají největší muslimské organizace, zřejmě nic nevyřeší. Ukazují to profily stoupenců Islámského státu třeba v Německu. Ti mají často o náboženství jen velmi slabý zájem a o jeho zásadách mlhavou představu. Zato mnohdy trpí hlubokými psychickými problémy. Kult nenávisti a násilí jako by byl stvořen právě pro ně.
