V troskách „dvojčat“ byla 27 hodin. Stále hledá svého zachránce

Před dvaceti lety v den nejhoršího teroristického útoku v dějinách pracovala Genelle Guzman McMillanová v New Yorku v 64. patře Severní věže Světového obchodního centra. Zaměstnaná byla jako pracovnice newyorského přístavu. Ve Spojených státech už žila dva roky po svém odchodu z rodného Trinidadu, píše server People.

11. září 2001 ve 14:46 středoevropského času letadlo unesené islámskými teroristy narazilo do vršku 110patrové budovy, kde v tu chvíli McMillanová pracovala. Žena tehdy pocítila, jak se celá budova silně otřásla. Spolu se svou kolegyní Rosou se rozhodly seběhnout po centrálním schodišti dolů a opustit budovu. Krátce na to pocítily druhý otřes, to když narazilo unesené letadlo i do druhé věže Světového obchodního centra.

Tehdy třicetiletá žena pro server People popsala, jak se během cesty po schodech musela v třináctém patře zastavit, aby si vyzula boty s vysokými podpatky a ulevila tak bolavým nohám. Poté se budova zřítila.

„Všechno se hroutilo a padalo na mě,“ vzpomíná po dvaceti letech Genelle Guzman McMillanová. V troskách nakonec zůstala pohřbená déle než den, celkem 27 hodin. „Cítila jsem se, jako bych tam byla věčnost,“ popisuje přeživší žena. „Myslela jsem si, že sním. Usoudila jsem po chvíli, že to musí být sen. Že se to neděje. Nevěděla jsem, jestli mě někdo najde. Jen jsem tam ležela,“ dodává McMillanová.

„Slyšela jsem všechno, co se kolem mě dělo. Slyšela jsem někoho velmi slabým hlasem křičet o pomoc. Slyšela jsem sirény a zvuky aut,“ vypráví McMillanová. „Ale z nějakého důvodu jsem nemohla volat o pomoc,“ popisuje. „Mohl za to asi prach v mých ústech a v nose. Jen jsem tam ležela. Nevěděla jsem, co dělat, co říkat,“ dodává přeživší.

„Bolest mi vystřelovala do břicha, jako bych měla v boku nějaké železo. Měla jsem uvolněnou jen levou ruku, kterou jsem se snažila položit na bok tak, abych tu bolest nějak zmírnila, ale nepomohlo to,“ popisuje svůj příběh McMillanová. „Zkusila jsem vystrčit hlavu ven a došlo mi, že jsem tam opravdu zaklíněná. Myslela jsem, že zemřu. Věděla jsem, že se nedostanu ven. Připravovala jsem se na smrt,“ dodává.

„Ale pak jsem se rozhodla modlit. Věděla jsem jen, že chci žít, protože jsem chtěla vidět svou dceru Kimberly. Bylo jí tehdy 12 let. Jen jsem se modlila, žádala boha, aby udělal zázrak,“ říká. „A pak jsem to vzdala. A řekla jsem - bože, už to dál nevydržím - když jsem najednou slyšela, jak na mě někdo volá, myslím, že řekl: Mám tě. Jmenuji se Paul,“ vzpomíná McMillanová. „Držel mě za ruku. A já se držela za jeho ruce. Mluvil se mnou a říkal mi: Budeš v pořádku. Nenechám tě zemřít,“ popsala serveru žena svou záchranu.

Než dorazili záchranáři, strávila žena v sutinách 27 hodin. Do nemocnice byla transportována s rozdrcenou nohou, otokem mozku a popáleným obličejem. V nemocnici strávila více než měsíc a lékaři v jednu chvíli zvažovali amputaci její nohy, ale čtvrtá operace jí končetinu nakonec zachránila. Následky si ale nese dodnes.

V nemocnici ale žena udělala také jeden výrazný životní krok. „Řekla jsem (svému tehdejšímu příteli): Zlato, až se dostanu ven, půjdeme na radnici a vezmeme se,“ vypráví McMillanová. Se svým mužem Rogerem se vzali 7. listopadu ještě toho roku. „Vážíme si toho, že můžeme být spolu poté, co tu byla 99procentní šance, že ztratím někoho, do koho jsem byl zamilovaný,“ říká Roger McMillan. Pár má spolu dvě dcery, třetí dceru má McMillanová z předchozího vztahu.

„Dostala jsem nový život. Vím, že bůh pro mě má větší plán, a já se snažím dělat to, co je správné. A povzbuzovat lidi, aby se pokusili posunout vpřed i přes nepřízeň života. Moje víra je stále silnější a silnější,“ svěřila se McMillanová serveru People.

Zatímco noční můry už podle svých slov nemá, dodnes má výčitky svědomí, proč právě ona přežila, zatímco její spolupracovníci ne. V roce 2011 vydala knihu s názvem „Anděl v troskách“ o svém zážitku z 11. září. Po svém zachránci Paulovi už žena pátrá dvacet let, ale stále bez výsledku. „Došla jsem k závěru, že Paul byl asi opravdu můj anděl,“ říká McMillanová.