Článek
Velká Británie byla během svého členství velkým přispěvatelem do rozpočtu EU. I přesto ale částka, kterou do rozpočtu v roce 2018 přispěla, odpovídala 0,57 % britské ekonomiky. Jedním ze zásadních argumentů probrexitové kampaně bylo tvrzení, že vystoupení z Evropské unie by zařídilo týdenní příjem pro britskou Národní zdravotní službu (NHS) ve výši 350 milionů liber. To se ale hned po referendu ukázalo jako nepravdivé.
Příjmy z rozpočtu EU ale nejsou jediným finančním faktorem, který brexit ovlivní. Spojené království bylo totiž také součástí jednotného evropského trhu. Premiér Boris Johnson plánuje během roku 2020, aby Británie vyjednala s členy EU komplexní dohodu o volném obchodu.
Spojené království ve většině obchoduje právě se zeměmi EU. Tento blok tvoří největšího obchodního partnera Britů se zhruba polovinou veškerého exportu i importu. Z jednotlivých zemí jsou pak největším partnerem Spojené státy.
Nejvíce zboží se dováží do Británie z Německa, které je ze všech zemí EU dlouhodobě největším britským obchodním partnerem. Pokud by se Británii nepodařilo vyjednat obchodní dohodu, musela by se zeměmi EU obchodovat na základě pravidel Světové obchodní organizace.
Nejdůležitějšími odvětvími britského hospodářství byly v roce 2018 velkoobchod a maloobchod, doprava, ubytování, stravování a pohostinství (17,9 %), veřejná správa, obrana, vzdělávání, zdravotní a sociální péče (17,5 %) a průmysl (14,1 %).
Podle studie výzkumného centra pro ekonomiku a byznysu na Ball State University z října 2015 je až 3,1 milionu britských pracovních pozic spojeno s vývozem do EU. EU také poskytovala významné subvence britským farmářům, což tvořilo stabilní zaměstnání až pro 476 000 pracovních pozic spojených se zemědělstvím.
Od roku 1973, kdy Británie vstoupila do Evropského hospodářského společenství a začala se významně podílet na evropské integraci, uplynulo dlouhých 47 let. Během nich proběhla o jejím setrvání dvě referenda a vystřídali se premiéři z řad labouristů i konzervativců. Několik z nich v důsledku evropské politiky dokonce skončilo. Británie si za dobu svého členství vyjednala významné výjimky. Rabat Margaret Thatcherové nebo ponechání si národní měny to jsou jen některé z milníků britsko-evropských vztahů. Podívejte se na časovou osu hlavních událostí britského členství:
Od roku 2016 Británie zažila zdánlivě nekonečný proces jednání s Evropskou unii, opakované odklady brexitu a výměnu nejvyšších politických představitelů. V červnu 2016, kdy Britové odhlasovali odchod z EU, ohlásil David Cameron rezignaci na úřad premiéra. Přestože to byl on, kdo referendum slíbil, přál si v Unii setrvat. Nahradila ho Theresa Mayová.
Několik dní poté Británie oznámila, že se vzdá svého předsednictví EU ve 2. polovině roku 2017. V minulosti předsedala celkem šestkrát. V březnu 2017 aktivovala článek 50, který zahájil oficiální proces vystoupení. O devět měsíců později oznámili lídři EU27, že zahájili druhou fázi brexitových jednání.
29. března 2019 měla Británie oficiálně opustit EU, uplynuly totiž dva roky od spuštění článku 50. Odehrálo se třetí a poslední neúspěšné hlasování o dohodě vyjednané Theresou Mayovou. V dubnu schválili lídři EU27 a zástupci Británie odklad na 31. října. 7. května Mayová rezignovala. V červenci ji ve funkci nahradil Boris Johnson.
Británie se mezitím zúčastnila evropských voleb, jasně zvítězila Brexit Party. 17. října představili vyjednavači novou brexitovou dohodu, na což navázali tím, že 28. října schválili další odklad brexitu na 31. ledna 2020. V prosinci se konaly předčasné parlamentní volby, které jasně vyhráli konzervativci pod vedením Johnsona. Na počátku letošního roku schválili prováděcí zákon k brexitové dohodě nejprve poslanci Dolní sněmovny, posléze ho schválila i sněmovna lordů. 29. ledna ratifikoval brexitovou dohodu Evropský parlament.
Dnes je oficiální datum brexitu, Británie tak vstupuje do přechodného období. Bude muset dodržovat unijní pravidla, ale již se nebude podílet na jejich tvorbě.
