Článek
Pane docente, kdy jste se naposledy bál u porodu?
Naposledy jsem se bál včera.
Co se stalo?
Včera jsem se bál, protože jsem rodil jednu pacientku, která měla extrémně komplikovaný vaginální porod v cizině. My jsme se rozhodli, že tu pacientku porodíme o něco dříve, abychom předešli komplikacím. Ten porod nakonec dopadl dobře, nicméně byly tam chvilky, kdy jsem zvažoval, jestli dál pokračovat v tom vaginálně vedeném porodu. Protože tam byly známky, že ten porod neběží dobře. Ale nakonec se to podařilo zvládnout a všechno dopadlo bez problémů pro matku i pro dítě. Tak jsem se bál naposledy včera.
Takže taková dramata zažíváte i po tolika letech praxe běžně?
Já si myslím, že každý, kdo dělá porodnictví, potřebuje mít určitou pokoru. V zásadě nikdy nevíte, kdy se vyskytne nějaký problém. A vždycky musíte být připraven umět rychle zareagovat a najít v krátké době správné rozhodnutí, jak ten porod dokončit.
Vy jste zároveň manažer, zástupce ředitele podolské porodnice, jak jsem zmínila. Jak často se tedy opravdu dostanete k porodům? Jak jde vůbec skloubit manažerská práce s lékařskou praxí?
Já sám sebe stále považuju hlavně za doktora a prakticky denně dělám lékařskou práci. I díky tomu, že mám velice chápavého ředitele, který mi umožňuje, abych spoustu lékařských prací stále prováděl. Ty rozhodující a řídící kroky jsou stále na něm.
Máte nějakou profesní deformaci? Jak jste se stavěl třeba k těhotenství své ženy a k porodu vlastního dítěte?
Určitě deformaci mám, je daná mojí profesí a je ovlivněná tím, co jsem doposud zažil a s čím jsem konfrontován. Vím, co všechno se může přihodit. Takže k těhotenství své ženy jsem postupoval extrémně ostražitě a neustále jsem všechno kontroloval a stále jsem se snažil být o několik kroků dopředu, abych eventuálně byl schopen předejít nějakým komplikacím.
Dokážete říct, kolik jste za svou kariéru odrodil dětí?
Nastoupil jsem do práce v roce 1993 a počítám, že to budou stovky. Možná přes tisíc, možná už dva tisíce dětí.
A na svůj první porod si vzpomenete?
Dokonale, pamatuji si ho. Byl jsem u porodu s panem profesorem Doležalem, který byl můj první učitel porodnictví ještě na gynekologicko-porodnické klinice v Apolináři. Přesně vím, kdy to bylo, kde to bylo a jaká těhotná to byla a jaký problém tam byl. Jako dneska to vidím.
Byl to císařský řez, nebo klasický porod?
Ne, byl to porod, u ženy, která měla prokázanou závažnou malformaci u novorozence, nicméně z religiózních důvodů se rozhodla pokračovat s těhotenstvím a potom v termínu porodila novorozence, který byl těžce poškozený. Jako dnes to vidím.
Celý rozhovor s Ladislavem Kroftou.
Já jsem se ptala na ten váš první porod, jestli to byl císařský řez, nebo klasický porod - a možná víte, kam mířím.
Ano.
Vy jste v rozhovoru pro Lidovky řekl, že kdybyste byl žena, tak byste si zvolil císařský řez na přání. Velmi kontroverzní výrok. Proč jste se takhle rozhodl? Proč byste takový druh porodu volil?
Já jsem tu otázku odpověděl trošku jinak. Řekl jsem, že bych se zamyslel nad tím, jestli ten vaginální porod je pro mě ta správná cesta. To, jaké stanovisko v současné době zaujímám, a nejsem jediný v rámci porodnictví, je výsledkem letité práce na porodním sále a zároveň práce urogynekologa. Mám možnost aktivně spolupůsobit v rámci urogynekologie i na mezinárodní sféře a vím, že za posledních deset až patnáct let jsou jednoznačná data k dispozici na bázi validních studií. A hovoří o tom, že jsou ženy, pro které vaginální porod, jako metoda první volby, není ideální stav.
Takže vy jste pro legalizaci císařských řezů na přání v Česku?
Já se domnívám, že tu otázku je třeba si položit trošku jinak. Myslím, že tu situaci není možné chápat černobíle. Jako porodník si vždy stavím otázku, jestli je skutečně vaginální porod pro ženu ta nejlepší cesta. Když se podíváme na dnešní populaci těhotných, tak situace je diametrálně odlišná od situace, která byla před 30 až 40 lety, kdy se tvořila celá řada základních principů v rámci porodnictví, jež platí dodnes. Podívejme se třeba na průměrný věk těhotných, který dramaticky roste, podívejme se na tělesnou konstituci, kde je dramatický nárůst obezity. Celá řada žen otěhotněla po metodách in vitro fertilizace, celá řada žen je těhotná jen díky tomu, že podstoupila řadu interních sledování a dříve by vůbec tyto ženy neotěhotněly. A to jsou všechno faktory, které hrají roli v tom, zamyslet se nad tím, jak by ženy měly porodit.
Takže podle vás by žena měla mít možnost zvolit si druh porodu dobrovolně?
Domnívám se, že ano. Jsou ženy, které s přihlédnutím k řadě faktorů upřednostňují jako metodu volby císařský řez. Určitě bychom jim měli naslouchat a tu cestu jim otevřít. Protože nejhorší je varianta, kdy ta žena usiluje o nějakou realizaci v průběhu porodu a vy ji do něčeho nutíte. Ona je na startovní čáře a je automaticky hendikepována vůči ženám, které o vaginální porod stojí a jsou přesvědčené, že to je pro ně ta nejlepší cesta.
Vy sám jste řekl, že u vás v podolské porodnici ženám nenutíte klasický porod, pokud chtějí rodit císařským řezem. Děje se to i v jiných porodnicích v Česku, jenom se o tom nemluví?
Já se domnívám, že za posledních pět let - a tady určitou velkou roli sehrálo naše zařízení a urogynekologové, kteří se snaží postoupit ty informace – se ta situace začíná trošku rozvolňovat. Ale stále se domnívám, že jsou pracoviště, kam přijde těhotná žena, která se dotáže, zda by nemohla mít plánovaný císařský řez - a těm ženám není vyhověno.
Ale je jim tedy podle vás v některých porodnicích vyhověno?
Já se domnívám, že jsou porodnice, kde jakmile žena vznese ten požadavek, že není nucena, aby rodila vaginálně.
Jenom se tedy podle vás o tom nemluví, je to společenské tabu?
Je to téma, které je velice třaskavé, nejenom v rámci laické veřejnosti, ale i v rámci odborné, jsou tam tábory, které jsou nesmířlivé a ta diskuze je velice horká. I na odborných setkáních teď hledáme cestu, jak z té situace najít nějaký konsenzus.
Takže si myslíte, že by v budoucnu mohly být v Česku císařské řezy takzvaně na přání legální, jako je tomu třeba v Německu nebo dejme tomu v Británii?
Já se domnívám, že ten prostor tady určitě je. Akorát je třeba vyřešit otázku ekonomickou, protože je to proces, který je za jistých okolností podstatně finančně nákladnější než vaginální porod. A samozřejmě je třeba si uvědomit i možné negativní důsledky, které s sebou císařský řez nese, hlavně pro další těhotenství. A ty ženy, které se rozhodnou touto cestou jít, by ta data měly mít a měly by mít možnost se rozhodnout a akceptovat případná rizika pro další těhotenství.
A jak se díváte na argument, že císařský řez je závažná břišní operace a že dítě by mělo přijít na svět klasickou cestou, že to pak ovlivňuje jeho zdraví a jeho další život ?
Máte pravdu v tom, že císařský řez je břišní operace, která má bezesporu rizika, jež mohou být závažná. Je třeba si ale říct, že císařský řez, který je akutní, prováděný za porodu, je pro tu ženu a pro novorozence podstatně rizikovější než císařský řez plánovaný. A tady se skutečně znovuotevírá otázka, že my známe v současné době ukazatele, které říkají, že tato těhotná má vysokou pravděpodobnost, že ten vaginální porod nepůjde, a tudíž je třeba si říct: Co je lepší? Zkusit porod na zkoušku, nebo rovnou, vzhledem k možným vysokým rizikům akutní intervence, jí nabídnout plánovaný řez dopředu?
Proč si myslíte, že jsou císařské řezy na přání tak moc kontroverzní téma?
Tam je celá řada faktorů. Je tam samozřejmě faktor ekonomický, jak jsem již zmínil, pak je tam otázka společenská, společensko-politická. Určitě se mnou souhlasíte v tom, že porod císařským řezem je stále stavěný do role, že to je něco špatného, něco neodborného, selhání porodnického umu. Já se to nedomnívám. Naopak někdy myslím, že mít dost argumentů pro to, abyste byl schopen obhájit si ten operační přístup, je založené na obrovské porodnické erudici. A samozřejmě je tady skupina lidí, kteří nestojí o to, aby jim laická veřejnost zasahovala do jejich oboru. Jsou to přeci lidé, kteří tomu jakoby nerozumí. Já jsem ten odborník a mně nebude nikdo nařizovat, jak mám postupovat. Jistě, že všechno má určité hranice, ale musíme najít nějaký určitý společný konsenzus.
Počet císařských řezů obecně roste, Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby v porodnici bylo deset až patnáct procent takových porodů. Kolik jich je u vás v podolské porodnici a proč si myslíte, že ten počet císařských řezů roste?
Co se týče počtu císařských řezů, tak Česká republika na tom v rámci Evropy není vůbec špatně. Nacházíme se zhruba někde pod 50 % v rámci všech zemí Evropské unie. Na rostoucím počtu sekcí má určitě vliv i složení populace. Zatímco před 30 lety tvořily prvorodičky starší 35 let jen 7 %, dnes je to téměř 20 %. Je taky obrovský nárůst těhotných, které jsou po mimotělním oplodnění, mají vícečetné těhotenství. Je tady celá řada objektivních ukazatelů, že populace se změnila a musí se změnit i porodnická praxe.
Jak moc ten fakt, že rodí stále starší ženy, změnil porodnictví?
Já se domnívám, že zásadně. Například my v současné době máme jednoznačná data, která hovoří o tom, že pokud nám narůstá skupina žen, které jsou starší 40 let, tak ty ženy by neměly přenášet. To znamená, neměly by být těhotné do 41. nebo 42. gestačního týdne, protože jim hrozí celá řada rizik, která u těch mladších není přítomna. To úplně mění spektrum práce s těmito těhotnými, to znamená, že takováto těhotná, pokud chce rodit vaginálně, tak by měla být eventuálně indukována a neměla by přenášet. Jednak tato informace není úplně známá v široké porodnické populaci a druhá otázka je, že tyto ženy by se měly indukovat. A indukce, tedy vyvolání porodu, samo sebou nese vyšší pravděpodobnost císařského řezu. To znamená, že máte-li ženu, které je 41 či 42 a je těhotná poprvé a třeba po umělém oplodnění a máme ji indukovat, tak ona je na startovní čáře pro úspěšnost snadného vaginálního porodu výrazně hendikepovaná oproti ženě, které je 25 až 30 a začala rodit spontánně a je těhotná po spontánní koncepci.
Jaký je třeba průměrný věk rodiček v podolské porodnici?
My máme jednak poměrně vysokou skupinu žen, které rodí poprvé a jsou starší 40 let. A průměrný věk prvorodiček v našem zařízení je 33,6 roku. Což je hodnota, která je minimálně o 3 roky větší, než je průměr v České republice. To znamená, že v Podolí rodí specifická skupina těhotných.
Kde je podle vás ta hranice, kdy byste těhotenství ženě už opravdu nedoporučil, ze zdravotních důvodů?
Víte, situace ohledně reprodukce ženské populace se dramaticky změnila, a je to vlastně určitá cena za emancipaci žen. Ty ženy jsou vystaveny obrovskému tlaku zaměstnavatelů, mají osobní a profesní ambice a samozřejmě je logické, že odkládají početí do vyšších věkových kategorií. Takže je to vlastně situace, kterou jim nemůžeme zazlívat. A řada těch žen skutečně nemá jinou možnost, než si vyřeší některé věci v práci. A já se domnívám, že nad 40 let je ta situace s ohledem na výskyt vrozených vývojových vad dramaticky odlišná, než když té ženě je 30 let.
Vy se zabýváte také fetální medicínou v podolské porodnici, to znamená operacemi dětí v děloze, s jakými úspěchy ?
To centrum je aktivní od roku 2012, začali jsme v květnu roku 2012, je to týmová práce, nestojí to na mně. Jsou tam další čtyři kolegové, kteří odvádí bezvadnou práci a my jsme v současné době na tom tak, že po čtyřech letech máme výstupy, jež jsou srovnatelné s evropskými centry, která tuto činnost provádí. To znamená, že jsme relativně úspěšní.
