Článek
Důvodem dnes už letitého sporu v jedné rodině je dům prarodičů, manželů Špačkových. Právě ten měl představovat dědictví, které jednou připadne přesně napůl dvěma dcerám.
„Já měla mít půlku a moje sestra také. Ale moje sestra řekla, že se toho vzdá ve prospěch svého syna,“ popisuje Růžena Rejmonová, jedna z dcer. „Ten dům koupili moji rodiče, měli ho napůl, já jsem tady v podstatě vyrůstala s mojí sestrou.“
Synovec Růženy Rejmonové s prarodiči v rodinném domě nějakou dobu žil, obýval jeden pokoj v patře domu.
Po čase přišel podle své tety s nápadem, že si k domu přistaví celou nástavbu. „Přišel tehdy za mnou a ptal se, jestli by mi nevadilo, kdyby si tam nahoře přistavěl byt. Dostal ode mě ústní odpověď, že by mi to samozřejmě nevadilo, ale že ví, že bydlím v Praze, mám dva syny, že sem rádi jezdí, vlastně všichni sem rádi jezdíme, a že chci, aby moje děti měly jednou kam jezdit. A že moc dobře ví, že ten dolní byt mi chtějí rodiče dát. Všichni věděli, že já mám podědit ten byt dole a moje sestra vrchní patro, které mu dala, aby si tam mohl postavit ten svůj byt,“ objasňuje Růžena Rejmonová.
Ústní dohoda podle ní proběhla bez problémů. Ani Rejmonová, ani její rodiče nespatřovali v záměru žádný problém. Ba naopak, babička s dědečkem byli rádi, že v domě nezůstanou sami a budou tak blíž k rodině a vnoučatům.
O pár měsíců později přišel zlom.
Růžena Rejmonová zjistila, že její synovec získal v roce 2012 od Špačkových darovací smlouvu. A v té mu senioři dům přenechali.
„Tu darovací smlouvu přinesl rodičům a řekl jim, aby mu to rychle podepsali. Že musí rychle do spořitelny, aby mu dali peníze na úvěr a mohl stavět,“ líčí události Rejmonová.
Na otázku, zda o tomto kroku věděla a někdo ho s ní konzultoval, odpovídá následovně: „O tom jsem nevěděla. To jsem se dozvěděla, až když byla darovací smlouva podepsaná a na katastru nemovitostí byl on zapsaný jako majitel celého baráku.“
Tím, kdo na nečekaný přepis v katastru nemovitostí přišel, byl přítel Rejmonové Tomáš Staněk: „Původně byli v katastru jako majitelé domu manželé Špačkovi, tedy dědeček s babičkou, a on tam byl jako věcné břemeno. A pak jsem se podíval do katastru a najednou oni už tam vůbec nefigurovali, ale byl tam jako majitel on.“
V darovací smlouvě, která byla předložena manželům Špačkovým k podpisu, byl ukrytý malý háček, kterého si babička s dědečkem pravděpodobně nevšimli. „V té darovací smlouvě bylo napsáno, že moji rodiče mu oba dávají každý svoji půlku baráku. Jen jemu. Nikdo z další rodiny v tom nefiguroval. Oni vůbec nevěděli, co v té smlouvě podepsali. Žili v domnění, že mu dávají půlku baráku. Ale že mu dává každý svoji půlku baráku, to nevěděli… Když se to pak dozvěděli, tak jejich reakce byla taková, že chtěli, aby se to vrátilo. Aby se zřekl toho, co mu nepatří. To po něm chtěli,“ pokračuje Růžena Rejmonová.
Snaha o jakoukoliv domluvu, která by dědictví upravila tak, jak bylo předtím ústně dohodnuto, ale nikam nevedla.
Dnes už žije z prarodičů pouze babička Růžena Špačková. Téměř devadesátiletá dáma popisuje, že s manželem skutečně netušili, co tenkrát svému vnukovi podepsali. Vše podle ní proběhlo ve spěchu a nevěděli, že svým podpisem v podstatě vydědili svou dceru.
„Tohle bych nepodepsala… Táta pořád říkal: ‚Chvátej, Libor (vnuk) povídá, já to musím zítra odnést tady na národní výbor‘, tak jsem to podepsala. Ale připomínala jsem, že spodní byt patří holce,“ vybavuje si Růžena Špačková.
Dle jejích slov netušili, co v tu chvíli podepisují a že se vzdávají celého domu ve prospěch jednoho člena rodiny.
Libor Loos, vnuk Růženy Špačkové, ovšem za celou dobu nepřipustil, že by měl takto nabytý podíl tetě vrátit.
A prarodiče se v tomto smyslu neobrátili na soud, který by případně mohl rozhodnout o navrácení daru.
„Kterýkoliv obdarovaný nemá nikdy stoprocentní jistotu, že za určitých okolností nebude muset dar vrátit,“ upřesňuje právník Jan Černý. „Pokud se například k dárci chová hrubě, nebo chcete-li v rozporu s dobrými mravy, tak má dárce možnost po něm dar požadovat zpět. Lhůty jsou tam od okamžiku nevhodného chování, anebo od okamžiku, kdy se o takovém chování dárce dozvěděl.“
V našem příběhu událost v podstatě rozklížila celou rodinu. Nechybí vyhazování příbuzných z domu a několikeré přivolání policie.
„Je sprostý. Mně nadával, ať vypadnu, že tam nemám co dělat, na ně (tetu, bratrance) zavolal policisty. Co jsem slyšel, co si babička stěžovala, že na ni řval, že ho nasr*la, že se tam v životě neobjeví a že pro ně prostě přestala existovat,“ vykresluje rodinné vztahy Tomáš Staněk, přítel Růženy Rejmonové.
A jak se k celé věci staví Libor Loos, vnuk Růženy Špačkové?
Než s redakcí mluvil, stihl na štáb přivolat hlídku městské police. Rozhovor tedy probíhal za dozoru strážníků městské policie.
Reportérce tvrdil, že prarodiče souhlasili s tím, že celý dům převedou jen na něj. „Žádná původní dohoda nebyla, o žádné původní dohodě jsem nevěděl. Já jsem nástavbu udělal s tím, že dům potom bude převedený na mě s tím, že tady budou (prarodiče) na dožití,“ tvrdí Loos.
Na otázku, zda prarodiče věděli přesně, jakou darovací smlouvu podepisují, odpověděl: „Určitě. Měli na to čas. A nebyli pod žádným tlakem.“
Jenže zhruba půl roku po zápisu Libora Loose do katastru nemovitostí sepsali prarodiče prohlášení, kde jeho slova jasně a zřetelně popírají.
V dokumentu píší, že netušili, jakou darovací smlouvu ve skutečnosti podepisují. V jejich společném prohlášení tvrdí následující: „Níže podepsaní stvrzují svým podpisem, že darovací smlouva na část domu, jejímiž jsme byli majiteli, panu Loosovi, byla sepsána bez naší účasti a nám byla předložena k podpisu, a to bez možnosti důkladného prostudování. Pan Loos trval na podpisu ihned. Až v zápisu v katastru jsme zjistili, že se tam uvedené údaje neshodují s původní dohodou uzavřenou před zahájením přístavby. Trváme proto na zrušení darovací smlouvy panu Loosovi, protože nás podvedl a nedodržel původní dohodu, a i na základě toho, že se k členům naší rodiny chová nevybíravým způsobem.“
Jak potvrzuje právník Jan Černý, na vrácení domu už je pozdě. „Smutné je, že k takovýmto případům dochází často právě v rámci rodin, kde všichni věří, že si věří, a ono to tak vždycky není. Tady v tom případě proběhly lhůty marně, tzn. je to už dlouhá doba a lhůty nejdou použít.“
Možností je podle něj trestněprávní cesta. „Vnuk se mohl dopustit, nebo naplnit skutkovou podstatu, trestného činu podvodu. Pokud by byl uznán vinným, tak by to na to navrácení daru mělo zcela určitě vliv,“ soudí Černý.
Rodina nakonec podala na policii trestní oznámení pro podezření, že došlo k podvodu. Policie však věc uzavřela v těchto dnech s tím, že se podvod nestal.
Rodina má v úmyslu podat proti rozhodnutí stížnost na státní zastupitelství.
Celý příběh si můžete přehrát v úvodním videu.
Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 21:00.
Archiv pořadu najdete zde.
