Sestry rozdělila válka. Jedna bojuje o život v Česku, druhá na Ukrajině

Příběh Olgy Sokolovské, která žije v České republice už dvacet šest let, jsme začali sledovat už v roce 2018. Z Ukrajiny přišla v roce 1996 jako dvacetiletá, našla si tu práci jako šička a tvrdě šla za svým snem o lepším životě. Jenže sen se začal zakrátko rozplývat, a to kvůli nástupu roztroušené sklerózy, která ji pomalu, ale jistě vyřazuje ze života. Olga už léta urputně bojuje nejen s touto nemocí, která je v terminálním stadiu, ale i s byrokratickým aparátem, jenž jí komplikuje život v Česku.

Nově se snaží vyrovnat i s válkou, kterou Rusko rozpoutalo v její vlasti. U sebe má jen maminku, která o ni pečuje. Zbytek rodiny – její sestra, švagr a neteř – dál zůstává v Rovenské oblasti na západě Ukrajiny.

„Mluvíme spolu několikrát denně. A jak to prožívají? Jak se mají? Strach, napětí. Schovávají se doma ve sklepě. Dneska tam už byli několikrát,“ vypráví obsah ranního rozhovoru se sestrou Olga Sokolovská.

Během telefonátu, u kterého jsme byli přítomni, se maminka Olgy své vnučky ptá, zda by nebylo lepší, kdyby se i ona přesunula do České republiky. Odpověď vnučky byla rychlá a jasná: „Nechci. Nechci opustit tátu. Protože když tátu povolají, budeme tady muset nechat dům.“

„Švagr Olgy je voják, takže nepřipadá v úvahu, aby odcházel. I kdyby chtěl, jakože samozřejmě vůbec nechce. Oni tu zem nedají. A aby v tom manželka nechala manžela, když je všechno v pořádku, to by byla hodně divná… A dítě od sebe neodtrhnou. Tam je to dané,“ přibližuje rodinnou situaci Hana Málková, která je dobrovolnou asistentkou Olgy už několik let.

Vzhledem k vojenské profesi švagra Olgy v reportáži kvůli jejich bezpečnosti neukazujeme tváře rodiny ani neuvádíme jejich jména.

Své zkušenosti s bojovými konflikty má rodina Olgy už z předchozích let, kdy po anexi Krymu během bojů na Donbasu zemřel Olžin synovec. Teprve jednadvacetiletý Vladislav padl 14. srpna 2014 v Luhanské oblasti. I kvůli jeho památce sestra Olgy svou zem nikdy neopustí. Neopustí hrob svého syna.

„Ukrajinská mentalita je jiná. Tam už běží ty bitky několik let. To není, že teď začala válka. Ono se to tam už strašně dlouho táhne. A oni už jsou tak zocelení, že neutečou. Kdyby tady maminka nemusela pečovat o Olgu, už je dávno tam se zbytkem rodiny. Bez ohledu na to, co se tam děje, jak to tam vypadá. Priorita je prostě být spolu,“ pokračuje Hana Málková.

Olga s maminkou teď válku krajanů sleduje nepřetržitě v přímém přenosu. Modlí se za svůj národ, za sílu vydržet, vzdorovat a vyhrát. A snaží se být statečné, když přijímají zprávy z domova o tom, jak se i k jejímu rodnému městu blíží ruská vojska.

„Řekli, že na Rovno zaútočí ve tři hodiny v noci. Studenti z mojí školy, všichni v Rovenské oblasti, nespali do tří, protože se báli, že nás napadnou. Ve skutečnosti pak došlo k výbuchu na letišti až v šest ráno. I my jsme tady slyšeli vzdálené výbuchy. Moje kamarádka bydlí kousek od letiště a říkala, že se okna třásla takovou sílou, že se jejich okno v kuchyni málem rozbilo. Světlo bylo zhasnuté. Všichni byli varováni, aby se nesvítilo v domech ani na ulici. Všichni v domech měli zhasnuto. Pak to zhasli i na ulici. A Netišyn vypadal tak, jako by byl úplně vypnutý, že tam byla tma. Celá Ukrajina byla včera vypnutá,“ vypráví ve videohovoru Olze Sokolovské její neteř.

„Někdy během noci v některých částech města létaly nad domy drony. To jsou naši vojáci. Kvůli úniku informací o tom, že byla napadena jaderná elektrárna v Černobylu, tam teď všechno obklíčili a hlídají jaderné elektrárny. Proto nad Ostrohem a nad Netišynem létaly drony a kontrolovaly, aby se nic nestalo. Pod naší jadernou elektrárnou chytili diverzanty,“ snaží se ve videohovoru Olze s maminkou popsat co nejvěrněji situaci na Ukrajině její sestra s dcerou.

Jsou někde v okolí jejich bydliště strategická místa, která by mohla být v hledáčku ruských vojsk? „Je tam menší atomová elektrárna. A není vůbec daleko. Oni na ni koukají… Strašné, je to strašné. Putin je prostě chorá hlava. Nevidíme do ní, co vymýšlí. Jeden reportér řekl, že má v mozku šváby a myši,“ povzdechne si Olga.

Být spolu. O to bojuje i Olga. Už několik let. Vzhledem k postupu její nemoci je jedinou osobou, která o ni 24 hodin denně pečuje, její maminka, která je ovšem ukrajinskou občankou. Čili je ze státu mimo EU. Olga, která má české občanství, žije naopak ve státě, který členskou zemí EU je. Zákony přitom neumožňují udělit trvalý pobyt „mimounijní“ mamince, byť pečuje o své „unijní“ dítě.

„Zákon o pobytu cizinců, paragraf 15, jasně definuje, kdo je občanem EU a kdo je rodinným příslušníkem. A ve chvíli, kdy pak někdo pobytovou žádost podá, tak se zkoumá tohleto A jako první. Jestli je rodinným příslušníkem občana EU a jestli je v závislém postavení. A pokud tady tohleto neplatí, tak už se nedá udělat to B, tak už pak nejdou udělat ty další kroky, to znamená ty humanitární, případně nějaké další jiné důvody. V tomto případě není závislou osobou ta její matka, ale dcera, která je občankou EU,“ vysvětloval v roce 2018 mluvčí Ministerstva vnitra Ondřej Krátoška výklad zákona.

Podle tohoto výkladu by roztroušenou sklerózu měla „správně“ mít maminka Olgy, ne Olga. Pak by totiž s jejím pobytem nebyl problém. Na opačný případ však zákon nemyslí.

Přes různé typy víz nakonec maminka Olgy získala díky generálnímu konzulátu v Kyjevě povolení k dlouhodobému pobytu. Povolení platí vždy na jeden rok. Už počtvrté tedy před pár dny podávala novou žádost, aby jí znovu schválili možnost zůstat u své nemohoucí dcery. Musela znovu dokládat, že Olga má roztroušenou sklerózu, že její maminka má stále kde bydlet a že stále pobírá příspěvek na péči o svou dceru.

„A k tomu musí být ještě zaplacené komplexní pojištění cizinců, jinak se nemůže ta žádost ani podat. Částka letošní byla 133 tisíc korun. To je sakra hodně. To je neskutečná částka pro takovou rodinu, kdy se doplácí všechny ty hygienické věci. Takže při zaplacení nájmu a klasických běžných věcí, když si to člověk spočítá, co všechno se platí, tak to se nedá ušetřit,“ popisuje ekonomickou situaci rodiny Hana Málková.

A právě ona se i letos, stejně jako roky minulé, snažila oslovit nadace i dobrovolné dárce, aby Olze přispěli. Paradoxním jevem v celé této kauze je fakt, že jediným člověkem, který se o Olgu rád postará, je právě její maminka. Nikdo jiný neexistuje. Na celodenní péči asistentů Olga finance nemá. Takovou službu, prakticky v nepřetržitém časovém rozsahu, by nezaplatila. Druhou variantou je, že by byla umístěna do nějakého ústavu. A tato péče by stát stála mnohem víc, než když péči o dceru převezme její matka.

Olga bojuje s časem. Její zdravotní stav se stále zhoršuje. Dnes už nedokáže pohnout ani jednou rukou. Rozhovor jí činí značné potíže. Její vyčerpání je viditelné už po pár větách. „Jsem úplně ochrnutá. Ten stav se zhoršil, bohužel,“ s vypětím sil vypráví. A co bude dál? Co ji čeká? „Smrt… Když naposledy s vámi mluvila Hanička (Hana Málková, pozn. red.), tak říkala na kameru, že mi zbývá tak čtyři pět let. Teď nevím. Rok?“ uzavírá Olga Sokolovská.

Co všechno vyhrocená situace na Ukrajině změní, nikdo neví. Všichni dělají, co mohou. A situace Olgy? Podaří se ji konečně změnit? Získá její maminka trvalý pobyt, o který léta usiluje? Bude ji náš stát i nadále prověřovat a posuzovat dle zákonů, které mnohdy odporují logice?

„Nejsem si jistá, ani v téhle době, jak to nakonec dopadne. Já vůbec nevím, v co věřit. Uvidíme. Moc bych jim to přála, aby se to konečně povedlo a Olga i její maminka měly konečně klid,“ shrnuje Hana Málková.

Ani závěr hovoru s rodinou nepřidává Olze i její mamince na klidu. „Už se šíří zprávy, že nám Putin vyhrožuje jadernou válkou… Ve sklepě už všechno máme: dokumenty, jídlo, polštáře. A také ventilátor. Ten už je zapnutý,“ končí hovor s maminkou a Olgou její sestra.