Romští uprchlíci z Ukrajiny skončili na Moravě. A našli tam společnou řeč

Hledali nejprve útočiště v Polsku, tam ale pro ně neměli práci. Dvanáctičlenná skupina romských běženců tak skončila v moravské obci Němčice nad Hanou. Čtyři sestry a jejich osm dětí utekly z města Kremenčuk v Poltavské oblasti. V Česku jim pomáhá Kumar Vishwanathan, který má se začleňováním romské menšiny mnohaleté zkušenosti.

Skupinu drží osmačtyřicetiletá Naděžda, nejstarší ze sester. Dle zákonů romské rodiny nyní za celou skupinu zodpovídá. „Velice nám pomohl pan Kumar. My jsme jim řekli, že nutně potřebujeme práci, že máme malinké miminko, kterému jsou čtyři měsíce. Dali nám jídlo, oblečení, a jsme za to moc vděční,“ říká Naděžda.

Její mladší sestra Nataša dodává, že v Polsku je situace s ukrajinskými běženci na hraně kapacit, zejména pak v jejich uplatnění na pracovním trhu. I proto je prý tamní dobrovolníci přesměrovali do Česka.

Tak okamžitou a obrovskou pomoc vůbec nečekali. A že se tak rychle s nimi zkontaktují právě čeští Romové, je pro ně obrovským překvapením. „Každé ráno jsou na telefonu, volají nám, co potřebujeme, s čím nám mohou pomoci,“ přibližuje Nataša.

Komunikovat s touto skupinou romských uprchlíků není pro zaměstnance ostravského Vzájemného soužití, organizace pomáhající Romům, kterou vybudoval Kumar Vishwanathan, žádný problém.

Tlumočníka nepotřebují. Sami mezi sebou se totiž bez problémů domluví právě romsky. „Nás Romů je plno po celém světě. Máme stejné životní zákony i řeč. Jeden druhému rozumíme a vždy si pomůžeme. My na Ukrajině jsme ukrajinští Romové, v Čechách jsou čeští Romové, ale pravidla a zákony platí stejně,“ vysvětluje Naděžda.

Její slova potvrzuje Květa Horváthová, sociální pracovnice organizace, která si s Naděždou neustále povídá romsky. „Rom se s Romem vždycky pozná, vždycky se domluví. Myslím si, že ukrajinští Romové jsou rádi, že tady mají nějakého českého Roma, že mu mohou říct o svých problémech a pocitech,“ popisuje situaci Horváthová.

Své dočasné působiště našla tato rodina v objektu bývalé spořitelny, kterou poskytl zdejší manželský pár. Nicméně je to jen dočasné řešení, úkolem je tak najít dlouhodobější ubytování. Jenže kvůli tomu se nejspíš budou muset rozdělit.

Všichni ale chtějí zůstat spolu tak, jak je jejich zvyklostí. „My jsme rodina, musíme zůstat pohromadě. Jsem nejstarší a za všechny odpovídám. Budeme prosit, ať se to podaří. Nebo alespoň abychom byli blízko sebe, abych byla v klidu. My dospělí půjdeme do práce. Ale co ty děti? Musíme vědět, že mohou jít k sobě a zkontrolovat se. U nás to takhle funguje,“ říká Naděžda.

Sehnat práci je pro Naděždu a její sestry prvořadé. Všechny jsou kuchařky, které pracovaly různě po světě. Jejich oborem je příprava velkých recepcí, oslav a podobných událostí. Jak ale samy říkají, nebudou si práci vybírat. Budou vděčné za cokoliv. Samy byly na Ukrajině zaměstnané, jedna z dcer je vysokoškolskou studentkou humanitního oboru. Další dvě dívky dokončily lyceum. Dnes také studují, ale online z Ukrajiny.

Kumar Vishwanathan upozorňuje na to, že se časem bude proměňovat přístup společnosti k  běžencům. Prvotní ochota a solidarita začne ustupovat, a do popředí se tak může dostat kritický pohled spojený s udělováním domnělých výhod této skupině. „Teď je příležitost, abychom se naučili, jak pomoci, ale také jak čelit nenávisti. Tak jako kdyby se něco stalo se mnou, tak aby se také ke mně chovali jiní lidé s respektem,“ říká Vishwanathan.

O respektu mluví také Naděžda, a to v souvislosti s válkou: „Je to celé naprosto zbytečné. On napadl naši zemi, ten člověk. Jemu se zachtělo nás zabrat. Já jsem Romka, která prožila 48 let na Ukrajině. Narodila jsem se tam, jsem tam pokřtěná, a mně nikdo nikdy neřekl: Ty jsi Romka! Jsme mírumilovný národ, máme rádi ostatní.“

Vishwanathan začal v roce 1997 pomáhat ostravským Romům, které povodeň připravila o vše. A stejně jako před pětadvaceti lety, i dnes vidí podobné příběhy u ukrajinských běženců. „V roce 1997 to byli také uprchlíci. Uprchlíci před vodou. Přišli jenom s tím, co měli na sobě,“ říká.

Připomíná, že tehdy byly podobné starosti se sháněním jídla, oblečení či ubytování. A tenkrát přišly i problémy. „Lidé psali petice, i Romové dokonce, proti nim. Myslím si, že se dostáváme do stejné situace, ale je to jiná skupina, obrovská, která to v Česku nemá lehké. Protože na jedné straně je obrovská vstřícnost a ochota, ale na druhé straně, jak se říká, že sytý hladovému nevěří, tak vidíme ty různé narážky, kterým ti lidé musí čelit. To mě strašně mrzí,“ dodává Vishwanathan.