Článek
Dřív když jsem se zeptala přátel „Co děláš zítra?“, byla to běžná otázka, na kterou bývala klasická odpověď, něco ve smyslu: „Vezu děti do školy, pak práce, svištím nakoupit a večer jsem slíbila nooo, třebas kari.“ Tak, ano, takhle jsme žili.
Když dnes položím obdobnou otázku kterémukoliv ze svých přátel, odpověď je často zcela odlišná. „Zítra mám kraniosakrální terapii. Hypnózu. Dýchám. Otvírám třetí oko. Lezu do Vltavy a proklínám Wim Hofa.“
Pod tíhou všemocné pandemie se společnost nejen extrémně rozděluje. Tolik animozity jsme nezažili ani s onou vlnou uprchlíků. Očkovaní a odpůrci vakcinace, to jsou dnes už dvě strany barikády. Demokracie je poprvé za můj dospělý život pasé. Na svobodný názor nemá právo nikdo.
Vždy se najde odsuzující, penalizující skupina. Co však roste, bují, zcela zázračně a samospádem, je pátrání jednotlivců po smyslu života. Konečně si klademe tu zásadní otázku, proč jsme vlastně na světě. Jaký je náš úkol. A jak lépe můžeme pochopit sebe samé. Pochopit? Uchopit? Nazřít? Zcela jistě si nejsem jista, že naleznu odpovědi v propojování čaker. Nicméně, poctivě zkouším. Zkoumám. Ono je někdy cestování po vlastním nitru mnohem větší jízda než jakákoliv hora…
Jak rychle se nejistota stala jistotou! Pochopitelně, stejně jako moji bližní, i já potkávám až příliš mnoho pábitelů. Novodobí obchodníci s duší mají pré. Mezi ony módní nauky, které mojí racionální mysli až tak příliš nesedí, je třebas ono všemocné „žij tady a teď“. Ne že bych jakkoliv hodlala zpochybňovat Eckharta Tolleho, ale s mozkem blondýny se ptám „a, jak jinak, než tady a teď bych žít měla?“. Vždyť minulost je pryč. A budoucnost? Vím já, zda nějakou máme? Přítomný okamžik nikdy nepomíjí. A vzpomínání, či plánování je jen hrou se selektivní pamětí a idealizovanou představivostí.
Na straně druhé, ozývá se ve mně racionální výchova psychiatrů, proč bych měla, když už si pamatuji, vymazat minulost a nepočítat s budoucností? Vždyť bych sama sebe obrala o obří kus zkušenosti. A prožívání.
Kolikrát vám samozvaný guru zopakuje „správně vidíš jen srdcem“, „láska je lék“, „vše se děje z vyššího důvodu, veškeré události mají svůj princip“.
Masově se nejenže vzdáváme občanských práv v boji s virem, ale zároveň jaksi jednotně podléháme zjednodušeným frázím, které působí jako antidepresivní mantry. Víte, je vlastně úplně jedno, zda vás v téhle zlomové době uklidní rodinné konstelace, či návštěva mše. Důležité je nikdy nezapomenout zásadní větu: „jediné, co můžeš změnit, jsi ty sám.“
Celou glosu Báry Nesvadbové si můžete pustit v úvodním videu. Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00.
Archiv pořadu najdete zde.
