Článek
Stalo se někdy, že by jedna generace respektovala druhou? Nebo vždy platí ono ohrané „za nás bylo líp?“.
„Víš, oni jsou takoví béžoví,“ okomentovala moje přítelkyně Andrea, šéfredaktorka světového magazínu, své nové, mladé brigádníky.
„Jak to myslíš, béžoví?“ nechápala jsem. „Vždyť tu barvu znáš. Hodí se ke všemu. Neurazí. Ani nezaujme.“
„To lze použít i na lidi?“ kapku se divím.
„Je to náš pomocný terminus technicus. Oni totiž nemají touhy. Vážně. Nic. Možná nemají ani ambice. Dokonce bych řekla, že je možná ani sex nebaví. Jediné, co je možná kapku vytočí, je naprázdno puštěný kohoutek s vodou…,“ povzdechla si Andrea.
Vzpomínala jsem na své dospívání. Jak první, co jsem chtěla, bylo vidět Paříž. Hamburk. Londýn. Protancovat noc. Koupit tátovi auto. A vidět Barnes and Noble na Páte avenue. Chtěla jsem toho tolik. Možná až moc. Pravda, každý den něco jiného. Ale můj život se poctivě skládal z prožitků a poznání.
Když prizmatem své kamarádky reflektuji přátele své dcery, pak jí s lehkým úděsem musím dát za pravdu.
Ti mladí lidé patří k těm nejchytřejším, které znám. Mají skvělé výsledky, jak z IB (International Baccalaureate Diploma Programme, pozn. redakce), tak z maturit. Jen budoucnost je děsí. Nejsou na ni připraveni. A vůbec nevědí, co dál s vlastními životy. A věřte, utrpení mladého Werthera nehraje roli, je to krystalicky existenciální otázka, bohužel.
Nedávno jsem v rámci Dne Země četla školkovým dětem ze své poslední pohádkové knížky Mia a svět. Ta próza reflektuje Cíle udržitelného rozvoje, pochopitelně je tam tedy namísto velkého černého vlka spíše vymírání druhů. V následné debatě jsme se dostali na jejich vlastní svět. Do jednoho mají strach. Z nedostatku vody. Z nemožnosti kvalifikovaného uplatnění. Z přelidnění. Z války. Ani jedno, ani jedno jediné z těch dětí neprohlásilo radostně: „Až vyrostu, budu mít velkou rodinu, domek za Prahou, práci, co mne bude bavit, a budu hodně číst a cestovat.“ Ani jedno jediné.
Nechci působit defétisticky, pochopitelně netrávím čas jen s mladými lidmi a dětmi, převážně mne obklopují čtyřicátníci-padesátníci, kteří donekonečna deklamují, jak mladým nerozumí, jak celá ta gender otázka je nesmyslná, někteří dokonce i přihodí lehce bizár teorii, že ekologická krize je bohapustý výmysl…
Moji generační souputníci povětšinou bytostně nesouhlasí s životem svých dětí. Absolutně jim vadí ona kritičnost vůči světu, do jisté míry rezignace nejen na cíle, ale i na vztahy.
Mám je ráda, ty své dospělé kamarády, jen v hloubi srdce si vždycky opakuji: „Tenhle svět jsme našim dětem vytvořili my. Takže jediný, kdo může nést onu tíhu viny, jsme, bohužel, také jen my sami.“
Celou glosu Báry Nesvadbové si můžete pustit v úvodním videu. Je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 21:00.
Archiv pořadu najdete zde.
