Článek
Maminka mi už v dětství popisovala, že když byly nálety, vlčák Don věděl předem a zavčasu si vyhrabal na dvorku díru, kam se schoval. Hlavně potřeboval mít ukrytou hlavu.
Všichni jistě známe příběhy zvířat, která utíkají do kopců, když se blíží tsunami. I lidí, kteří, když začátek vlny odhalí pláž, běží sbírat mušličky. Nebo požáry, potopy, skalní sesuvy. Každý živý tvor vůkol zdrhá. Jen člověk začne balit věci, bez kterých takzvaně nemůže žít. Nemůže? Opravdu?
V rámci sebevzdělávání jsem tohle léto přemluvila Bi – dceru – na výlet do Pompejí. Málokde mi bylo víc smutno. Snad jen na Mostě vzdechů. Vždyť oni bytostně věděli, tušili, že po zemětřesení se Něco stane. Že Něco nepěkného přijde. Jen neuměli odejít. Nedokázali to.
Sounáležitost s vlastním majetkem, staršími, cesty neschopnými, nebo třeba jen s pocitem zdánlivého bezpečí domova, ta sounáležitost byla až příliš silná. Přitom falešná. A kolikrát takhle ulpíváme v nefunkčních vztazích? Jen tam naštěstí ubližujeme jen sami sobě…
Při premiéře Pout La Putyky jsme s Václavem Marhoulem dlouho diskutovali otázku židovství, posléze i odsunu. Nepřijde vám v tom všem až děsivá paralela, která se neustále opakuje?
Mohlo by vás zajímat
Při každé genocidě, válce, pogromu. Na čas historie, společenské postavení zúčastněných, vzdělání, věk či rasu netřeba hledět. Jak psal už Stefan Zweig, ti nejchytřejší si ponejvíce myslí, že jim se nic stát nemůže…
Od chvíle, kdy se z nás stal ten takzvaně člověk rozumný, tak neustále všemi dostupnými racionálními argumenty zašlapáváme vlastní intuici. Jako bychom odmítali věřit, že mozek by se mohl mýlit.
Nejsem žádný vzdělanec v otázce metafyziky či gnozeologie, jen mám velmi jasný pocit, že ten náš krásný svět, o který se teď bojíme nejen v každém druhém masmediálním textu, ale i u každého setkání s bližními, se může aspoň kapinku spravit až ve chvíli, kdy pustíme onu optiku racionality.
Jak to říkal Malý princ? „Správně vidíš jen srdcem.“
