Článek
„Když jsem se ráno probudila a chystala se do práce, tak všechny kanály už vysílaly, že napadli Kyjev, že začali bombardovat. Měla jsem strašný strach a volala jsme holkám, aby honem rychle odjely,“ vypráví Jevdokia Červatjuková. V Česku žije s manželem už 20 let, ale jejich dcery Ivanu a Dianu vychovávala v Užhorodě převážně babička, s manželem za nimi pravidelně jezdili.
Obě dnes už dospělé dcery plánovaly zůstat v rodné zemi, o přesunu do Česka nikdy neuvažovaly. Svou budoucnost viděly tam, kde se narodily. „Bylo to děsivé, jak ta letadla vzlétla. Byla noc a ticho, všude byl klid a najednou takový strašný hluk,“ vzpomíná devatenáctiletá Diana. Už v noci si prý na sociálních sítích přečetly, že v nejbližších 48 hodinách zřejmě dojde k napadení Ukrajiny, ale nevěřily tomu.
Rozhodnutí odejít bylo okamžité. Na nic nebyl čas. Do Česka utíkaly z Ukrajiny spolu s nimi i Ivaniny dvě děti – tříletá Margarita a roční Marek. Důležité bylo vzít jen nějaké oblečení pro děti, léky, jídlo na cestu. Ivana s Dianou si vzaly jen to, co měly na sobě. Věděly, že budou muset překonávat hranici pěšky. Čili pobraly jen dvě tašky.
Doma se nestihly ani rozloučit s babičkami, z nichž jedna žije pouhých 200 metrů od jejich domu. Tety, strýcové, bratranci. Ti všichni zůstali. Žádné sbohem kamarádům, žádné sbohem rodině. Jen rozloučení s manželem Ivany.
Za zázrak považují Ivana s Dianou to, že mají kde být. Jevdokiini čeští přátelé jim zajistili bydlení, jídlo, věci pro děti, všechno. Za možnost žít zase v klidu prý nepřestanou být nikdy vděčné. „Jsme naprosto v šoku z toho, jací jsou lidé. S jakým srdcem a duší. A že dokážou pomoci úplně cizím lidem, protože my jsme pro ně úplně cizí,“ doplňuje Ivana, jež děkuje všem, kteří nejen jim, ale i ostatním uprchlíkům pomáhají.
A slovy díků nešetří ani jejich matka Jevdokia, která s tak obrovskou vlnou solidarity nepočítala: „Děkujeme moc. Holky taky všem děkují. Celému vašemu státu a celému národu.“
Ivana s Dianou plánují v Česku začít co nejdříve pracovat. Margarita půjde do školky, ony dvě se budou střídat u malého Marka. Diana je kadeřnicí, a až se naučí česky, plánuje se ke svému řemeslu vrátit. Sedět doma prý sestry rozhodně nebudou. A co dál? „Chceme se vrátit. Doufáme, že do Zakarpatí vojska nedojdou,“ říká dvaadvacetiletá Ivana.
Její manžel Semen zůstal na Ukrajině. „Rozdali všem zbraně, všem, kdo umí střílet. Přišlo hodně pomoci z Polska,“ říká Ivana. Manžel zatím funguje jako spojka mezi jeho regionem a hranicí, kde přijíždí vyzvedávat humanitární pomoc. Jinak je členem domobrany a jeho úkolem je hlídat domovský region před případnými zběhy.
„U nás postavili kontrolní stanoviště, protože je hodně uprchlíků z východní Ukrajiny. Ti jdou k nám na západ. A lidé poskytují těm ženám s dětmi své domy. My jsme taky nabídli svůj dům. Vše, co bylo prázdné, byty, tak se ponechalo těm matkám s dětmi,“ vysvětluje Jevdokia.
Zároveň očekává, že v nejbližších dnech dostane do ČR povolávací rozkaz její manžel. Řada jeho kamarádů, kteří žijí a pracují u nás, už výzvu k navrácení do vlasti obdržela a domů odjela. Na to, že se to stane, je prý připravená.
