Článek
V roce 1992 si Ivan Jonák otevřel v Libni Discoland Sylvia pojmenovaný po jeho dceři. Byl to zábavní a noční podnik, kde se chtěl každý ukázat a být viděn. Hodně důležitého pro Prahu i celou republiku se řešilo právě tam.
Příchozí u vchodu kontroloval dnes nechvalně známý David Berdych, symbol největšího zločineckého gangu konce 90. let. A všemu šéfoval muž v bílém obleku s afrem, nakonec odsouzený k 18letému trestu za nájemnou vraždy své ženy Ludviky.
„V Bibli se píše: Kde sídlí Bůh? Na nebi přece. A co je to nebe? Že by tam seděl na nějakým obláčku a zpíval halelujá, to přece ne. Bůh sídlí teda ve vesmíru.“
To je úryvek z dosud nepublikovaného rozhovoru, který natočil v roce 2013 ve valdické věznici Milan Šíma s Ivanem Jonákem. Ten si tu odpykával už šestnáctý rok osmnáctiletého trestu a některé pasáže rozhovoru ho docela dobře charakterizují.
Musím se přiznat, že mě překvapil náhlý zájem především mladé generace o devadesátá léta minulého století už předloni, kdy vznikl na Seznamu podcast „České podsvětí“ a kdy mně vyšla knížka „Loď s otroky“, která popisuje, jak to v době po pádu komunistického režimu chodilo ve zločineckých kruzích a v začátcích komerční televize u nás.
Mezitím se objevily další dokumenty a hrané seriály, které se výraznými postavami téhle divoké doby zabývají a z některých postav, které jsme tehdy považovali za zločince, se stávají kultovní osobnosti. Právem, nebo neprávem? Musíme se nejdřív ptát, do jaké míry to vycházelo z jejich přirozené povahy a do jaké míry jim to umožnila nová doba a nová společenská i politická situace.
Kult Ivana Jonáka, nejvýraznější postavy té první, nejdivočejší éry po listopadu 1989, se zrodil z několika důvodů. Jednak ze samotné postavy bývalého černého taxikáře a distributora nelegálních videokazet, která už zevnějškem – masité tělo, mocné háro a luxusní bílé obleky – budila pozornost, pak z porevoluční euforie, kdy v opojení náhle nabytou svobodou lidé finančně podporovali kdekoho, kdo prohlašoval, že bojuje proti komunistům, a konečně skutečností, že policie, tehdy ještě s nálepkou prodloužené ruky režimu, plaše zacouvala do pasivity, a zároveň po mohutné amnestii Václava Havla vyšlo do ulic víc než dvacet tisíc zločinců. A ti se, pochopitelně, poohlíželi po snadném zbohatnutí.
Jonák nebyl hloupý a navíc si dovedl šikovně racionalizovat to, co dělal ve vlastní prospěch.
„Distribuce videokazet za komunistů byla vlastně svým způsobem politická práce,“ vysvětloval mi s vážnou tváří v roce 1992, když hrál mafiána ve filmu Víta Olmera „Nahota na prodej“, na němž jsem se podílel jako scenárista. A když jsem se ho ptal, zda to myslí vážně, divil se, čemu se divím. „Rozšiřoval jsem přece mezi lidi filmy, které do našich kin nesměly. I domácí, trezorové. Třeba Menzelovy Skřivánky na niti.“ Vzhledem k tomu, jak miloval porno, dovedl jsem si představit, v jakém poměru byly v černé distribuci kazet trezorové filmy vůči tomu ostatnímu.
Když jsem se ho ptal, jestli mu nevadí, že v něm veřejnost vidí mafiána, bránil se: „Já mafián rozhodně nejsem. Mám nudný život. Pět hodin denně koukám na striptýz, pak si skočím do bazénu, co máme tady na střeše, spočítám tržbu a jedu domů.“
Stejně tak si zracionalizoval i uplatnění peněz, které mu v blahé víře věnovali občané pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, kde se stal předákem jakési politické ministrany. Později přiznal, že mu tzv. za nehty zůstalo nějakých deset milionů. A že nejlepší způsob, jak bojovat proti komunismu, je založit diskotéku jako symbol kapitalistického Západu.
„On uměl šermovat velkými slovy, velkými autoritami, třeba Tomášem Akvinským a jeho dílem Suma theologica. Ale když se člověk zeptal na obsah nějaké Hlavy toho díla, tak ani nevěděl, že se to dílo člení do Hlav,“ vzpomíná Aleš Jaluška, který jako vězeňský kněz s Jonákem ve Valdicích přicházel do styku. Podle něj zdaleka nebyl tak vzdělaný, jen se snažil ohromovat útržky vzdělání.
Já sám jsem s ním v Discolandu i při natáčení filmu vedl dlouhé rozhovory o životě, o mafiánství i o hodnotách, které uznává, natáčel jsem později s řadou lidí, kteří s ním přišli do bližšího styku a mohli nahlédnout i do zákulisí nablýskané diskotéky, která se v první polovině „devadesátek“ stala centrem pražského společenského života.
Do jaké míry byl Ivan Jonák romantický a do jaké nemilosrdný a krutý ke svým protivníkům? Jak to chodilo uvnitř Discolandu? Proč se rozešel s advokátem, který nejdřív dosáhl jeho osvobození v případu vraždy Ludviky?
Jak se zamiloval do manželky režiséra Olmera a co po ní chtěl u soudu? A jaké další myšlenkové skvosty obsahuje dosud nezveřejněný rozhovor s Jonákem z valdické věznice?
Na co vzpomíná režisér Vít Olmer se svojí ženou, advokát Josef Lžíčař, vězeňský kněz Aleš Jaluška i tajemný „agent“, kterého si sám Jonák nasadil do Discolandu. I to je součástí úvodní reportáže z cyklu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00.
Archiv pořadu najdete zde.
