Štěchovický poklad jsem si vymyslel, přiznal konečně slavný pátrač

Štěchovická záhada má svůj prapůvod už v roce 1946. Po spojeneckém upozornění na uložené dokumenty a po několikaměsíční nečinnosti československých úřadů vyrazili do rokle u štěchovické přehrady jižně od Prahy američtí vojáci a do své okupační zóny odvezli víc než třicítku beden. V nich potom objevili pouze bezcenné listiny, které o necelý měsíc později vrátili.

Československo se snažilo situaci zachránit tím, že si ze Západu vyžádalo zajatého Emila Kleina, dřívějšího velitele ženijní školy SS v Hradištku, v naději, že se ještě něco podaří najít. Přestože Kleinův trestní spis neobsahuje jediný důkaz, byl za údajné válečné zločiny 18. června 1948 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Praze na 20 let žaláře.

Ve valdické věznici jeho báchorky o tajných dokumentech a zbraních poslouchal i Helmut Gaensel, sudetský Němec z Kovářské nedaleko Chomutova a pozdější strůjce hledání štěchovického pokladu. Sám si odpykával trest za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Klein po celou dobu hrál s československými úřady hru na kočku a myš, když si vymýšlel různé šifry a nová místa s dalšími bednami, které už ale nikdy nikdo nenašel.

Gaensel později využil Kleinovo povídání o ukrytých dokumentech a upravil ho na štěchovický poklad. „Klein nemluvil o zlatu ani nikdy nepoužil slovo poklad. Já jsem používal slovo poklad,“ přiznává Gaensel, dnes osmaosmdesátiletý, stále vitální muž, který si dal s reportérem Seznam Zpráv schůzku v jedné z pražských restaurací.

Na otázku, zda může potvrdit, že to byl právě on, kdo podle Státní bezpečnosti od roku 1964 stál za všemi akcemi se štěchovickým pokladem, odpovídá s úsměvem: „Ano.“

Jedním z nejčastěji zmiňovaných důkazů o existenci pokladu byla bájná Kleinova mapa Štěchovic s tajemnými značkami vedoucími k místu úkrytu. „Žádná Kleinova mapa neexistuje,“ tvrdí dnes rezolutně Gaensel. Kleinova mapa je běžná mapa okolí Štěchovic z roku 1943, na kterou měl Klein osobně nakreslit dosud nerozluštěné značky. Ony značky ale podle svých slov namaloval právě Gaensel.

Nejdéle se s Kleinovou mapou naběhal po lesích v okolí přehrady Josef Mužík, Gaenselův nejviditelnější soupeř při hledání pokladu z devadesátých let. „Že si Gaensel vymýšlí, to vím už dávno. Začal jsem si věci, které tvrdil, prověřovat. Že se teď přiznal, to mě moc nepřekvapuje,“ reaguje Mužík. Že se dostal do role oběti Gaenselových pověstí, si ale ani dnes Mužík nepřipouští a podle svých slov se snu o nalezení cenností stále nechce vzdát.

Gaensel s legendou o štěchovickém pokladu pracuje už od 60. let. V roce 1964 chtěly československé úřady Kleina propustit a vyhostit. Jenže on své historky o dokumentech o zázračných zbraních stále opakoval. „Klein nebyl moc hovorný, ale když hovořil, rád citoval z Goetheho. O ukrytých dokumentech tvrdil, že pocházejí z fyzikálního ústavu, Kaiser Wilhelm institutu v Berlíně,“ vzpomíná Gaensel.

Kleinův pobyt v československém vězení skončil poté, co sovětská vláda vysvětlila Československu, že pokud jsou u Štěchovic uložené materiály Kaiser Wilhelm institutu, mají maximálně historickou hodnotu, protože všichni vědci z této instituce už od roku 1945 pracují pro Moskvu.

Kleina propustili a vyhostili na Štědrý den 1964, Gaensel vyšel na svobodu nedlouho poté. První zmínka o štěchovickém pokladu se datuje na začátek srpna 1968, kdy úřady povolily Gaenselovi vycestovat do tehdejší Spolkové republiky Německo na 30 dní za účelem přemluvení Kleina k prozrazení místa úkrytu.

Záznam dále pokračuje souhrnem předchozího dění: „Oba jmenovaní (Emil Klein a jeho spoluvězeň Helmut Dresler – pozn. aut.) po svém propuštění v roce 1964 odcestovali do NSR, kde je Gaensel v roce 1966 a 1967 navštívil. Údajně se jedná o poklad bývalé III. říše, stávající z cca 30 beden dokumentů, více jak 2000 kg zlata, šperků apod. v hodnotě cca 3,5 miliardy dolarů,“ píše se ve spisech Státní bezpečnosti. Gaensel tak počátkem srpna 1968 odjel do Západního Německa, ale tentokrát se už nevrátil a emigroval.

Slavný příjezd do Štěchovic přichystal Gaensel na rok 1991. Tehdy veřejně ohlásil, že do několika týdnů vyzvedne poklad německé armády zakopaný u Štěchovic. Odstartoval tím zlatou horečku a na místo přilákal i své „konkurenty“.

Gaenselova webová stránka dodnes obsahuje legendu, kterou tehdy prezentoval: „18. dubna 1945 odjel z Berlína speciální vlak s nákladními auty, na které bylo naloženo 460 beden. V noci 20. dubna odletěly z Berlína dva poslední dostupné letouny JU – 52, které pobraly celkem 80 beden. Obě skupiny se vypravily jediným možným směrem, kde bylo tehdy ještě bezpečno – na východ do protektorátu Čechy a Morava, v Praze byly všechny bedny 22. dubna.“

Historická fakta ale ukazují, že jde o nesmysl. 18. dubna 1945 už totiž třetí den probíhal sovětský útok na Berlín, při kterém Rudá armáda sevřela město do kleští a vlak s pokladem pro Štěchovice by tak vjel útočící Rudé armádě přímo do náruče. Jak navíc potvrdilo drážďanské muzeum, železniční trať přes Drážďany, jako poslední funkční spojení mezi Berlínem a Prahou, byla v dubnu 1945 po spojeneckém bombardování Drážďan už několik týdnů neprůjezdná.

Nabízí se otázka, kde na nákladné hledání vzal Helmut Gaensel peníze. V této souvislosti je zajímavá jedna historická souvislost i svědectví Gaenselových sousedů. Ti se reportérovi Seznam Zpráv už před časem svěřili, že jim Gaensel na přelomu tisíciletí řekl, že poklad nehledal, ale hlídal, aby se nic nenašlo.

Do roku 1995 totiž nebylo jasné, co bude se spícími konty po obětech holocaustu ve švýcarských soukromých bankách. Pro bankéře byly tyto prostředky výhodným aktivem, na kterém mohli vydělávat, a zveřejnění seznamů, po kterém se mohli přihlásit dědici, nebylo v jejich zájmu. Toho roku ale oznámila švýcarská vláda, že seznamy zveřejněny budou a prostředky, o které se nikdo nepřihlásí, zabaví stát. A právě v roce 1995 Helmut Gaensel hledání pokladu nenápadně ukončuje.

Přesvědčil Gaensel švýcarské bankéře, že pod rouškou hledání dokáže uchránit ve Štěchovicích údajně uložené seznamy spících kont před jinými hledači? Bez přímého důkazu to potvrdit nechce. Ale přichází s jinou verzí. Švýcarského bankéře prý dokázal pobláznit svým vyprávěním.

„Na švýcarského bankéře musíte přes zisk. Řeknete mu: ‚Tohleto provedeš a dostaneme z toho 13 milionů. Vrátíme ti tři.‘ To je švýcarský bankéř. Já měl jednoho dobrého. Byl to Heinrich Lehmann, prezident Bank für Handel und Effekten. On mi ty peníze dal,“ tvrdí dnes Gaensel.

Ve Švýcarsku skutečně do roku 2003 existovala Bank für Handel und Effekten. Sídlila v Curychu, podle tamního obchodního rejstříku s daty od roku 1991 ale ve vedení banky žádné jméno Heinrich Lehmann nefiguruje.

Skutečný příběh štěchovické přehrady byl jiný. Měla sloužit nacistům jako zdroj energie pro vývoj jaderné zbraně, do jejíž přípravy byly zapojené i české firmy, jak ukazuje nová kniha Atomový protektorát.

Helmut Gaensel nakonec na odhalení původu legend o pokladu reaguje s úsměvem a s lehkou pýchou: „Já jsem byl chudý kluk z Kovářské. Dal jsem interview 23 televizím z celého světa. Měl jsem auto Austin Princess, nebyl pro mě problém zaletět si na večeři do Hongkongu. Myslím, že jsem ve světě dokázal dost.“