Případ, který znají kvůli televizi všichni. Nově objevený dokument podporuje pochybnosti

K neštěstí došlo v noci z 12. na 13. února 1968. Kolem čtvrté hodiny ráno ohlásili sousedé požár rodinného domu č. p. 96 ve středočeských Vonoklasech. Zahrada i hořící dům byly zamčené a kolem domu nikdo nebyl. O několik desítek minut později našli v sousední obci Černošice před jedním z domů sedět Stanislava Jelínka mladšího, syna majitelů domu, zraněného a v šoku.

Po uhašení domu našli vyšetřovatelé v domě ohořelé tělesné ostatky Marie Jelínkové a ve studni utopeného Stanislava Jelínka staršího. Stanislav mladší nejprve ukazoval na někoho třetího jako vraha, později udal, že vrahem byl Stanislav starší. Otec měl prý strach z toho, že kvůli incidentu se sousedy, při kterém došlo na nože a těžká poranění, bude odsouzen do vězení. Takto byl případ uzavřen.

Dohady ale přetrvávají dodnes. V roce 2014 se ozvala příbuzná Jelínkových Marie Vrbová, která má za to, že vrahem je Stanislav Jelínek mladší. „Strejda tetu miloval a nikdy by ji nezabil,“ tvrdí i dnes. Navíc připojila osobní vzpomínku, když ji jako mladé děvče údajně požádal Stanislav mladší o pomoc s nakládáním slámy, kterou vozil na zahradu. „Dojdi si k nám pro vaši bandasku, nebo o ni přijdete. Tetu už neuvidíš,“ řekl podle Marie Vrbové několik dní před neštěstím.

V širší rodině panovaly dohady i o tom, zda Stanislav mladší vůbec byl ve studni. „Pana Jelínka mladšího našli a byl mokrý jen od pasu dolů,“ tvrdil před několika lety další z příbuzných Jaroslav Horký.

Vyšetřovací spis k případu se ale ztratil a léta zůstalo jen u pochybností. V dosud neuspořádaném fondu prokuratury ve Státním oblastním archivu v Praze se reportérovi Seznam Zpráv podařilo k případu objevit spis prokuratury. Obsahuje z větší části jen procesní dokumenty, týkající se lhůt k došetření. Ve spisu se ale dochovaly i přepisy výpovědí Stanislava Jelínka mladšího. A z nich nově vyplývá, že svou výpověď změnil hned dvakrát.

V první verzi líčil, že se ho pokusil usmrtit někdo neznámý, když byl u studny pro vodu.

„Na to jsem se chtěl otočit vlevo a vzít konev a přelít do ní vodu z okovu. To jsem však již neudělal a najednou mě někdo zezadu chytil za hlavu a tlakem mě držel za temeno hlavy, že jsem nemohl hlavou pohnout ani doleva, ani doprava. Současně přitom jsem ucítil, jako když mě někdo rozpáleným drátem přejede pod krkem. Klesl jsem na kolena, takže jsem koleny klečel na okraji krytu studně. Levou rukou jsem se zachytil za prázdnou konev, snad jsem se s ní chtěl bránit, ale vtom jsem pocítil, že jsem někým říznut do levé ruky na vnitřním předloktí. Cítil jsem toto říznutí několikrát. (…) Jak jsem u studně klečel, mě někdo zezadu strčil do zadku, takže jsem se převážil a po hlavě jsem padal do studně,“ tvrdil Jelínek ve své první výpovědi.

Jenže kriminalisté zjistili, že vědro, se kterým byl Jelínek podle svých slov pro vodu, stálo po celou dobu v domě. Stanislav mladší tedy začal nově tvrdit, že ho pořezal a hodil do studny otec.

„Když jsem přišel ke studni, klekl jsem si na rohož, o které jsem dříve uváděl, že jsem na ní stál. Otec stál za mnou a já jsem byl opřen rukama o kryt studny. Otec mě nejprve řízl pod krkem a pak ještě na ruce, za kterou mě držel. Ruku jsem měl zkroucenou za záda. Pamatuji se velmi přesně, že jsem do otvoru studny byl nakloněn tak, že jsem byl hlavou až téměř do samého otvoru,“ zněla druhá verze výpovědi.

Ani tato verze se neukázala jako pravdivá. Soudní znalec z charakteru poranění jednoznačně usoudil, že zranění si musel Jelínek mladší způsobit sám. A tak přišel syn se třetí verzí.

„Otec sáhl do kapsy a vyndal kapesní zavírací nůž. Já jsem mu jej chytil, nůž byl otevřený, chytil jsem jej pravou rukou za střenku, předklonil jsem se nad otvor do studny, který předtím otec odkryl a chtěl jsem si propíchnout hrdlo. Neměl jsem k tomu dost odvahy, tak jsem se několikrát zranil špičkou nože na krku a nakonec jsem přejel nožem od levého ucha k pravému po krku. Pak jsem si klekl na kolena již těsně u otvoru, vyhrnul jsem si levý rukáv u blůzy i košile a třikrát jsem se řízl přes levou ruku,“ vypověděl na třetí pokus.

Nejděsivější okamžik ale měl nastat ve studni samotné, když otec údajně spadl na svého syna, a když se vynořil a zjistil, že syn ještě žije, pokusil se ho utopit. Podle výpovědi Jelínka mladšího došlo na zápas o život. S touto třetí verzí se kriminalisté nakonec spokojili, jak je ukázáno i v seriálu 30 případů majora Zemana.

Studna na pozemku u vyhořelého domu je ovšem podstatně užší než ta, kterou ztvárnili filmaři v televizním seriálu. Vyšetřovacím pokusem a počítačovou animací se již před časem ukázalo, že 80 centimetrů široká studna nejenže neumožňuje zápas mezi otcem a synem, ale že člověk, který do studny padá jako druhý v pořadí, srazí toho prvního pod hladinu a nedá mu šanci přežít. Pokud byl Jelínek mladší ve studni, musel v ní být tedy jako druhý. Podle dostupných dokumentů však kriminalisté šířku studny vůbec neřešili.

Z nově objeveného dokumentu ja tak patrné, že Jelínek mladší v první i ve druhé výpovědi žádný zápas ve studni nezmiňuje. Zpočátku tvrdil, že bezvládné otcovo tělo spadlo do vody a šlo okamžitě ke dnu. Pokus otce o zavraždění syna se v jeho výpovědi objevil až poté, co kriminalisté vyvrátili Jelínkovo tvrzení, že ho pořezal otec. Jelínek později tvrdil, že s druhou verzi přišel kvůli tomu, že se za svůj pokus o sebevraždu před kriminalisty styděl.

Stanislav Jelínek se později oženil a zemřel v roce 2003, jeho manželka dodnes žije. Seznam Zprávy ji kontaktovaly, o případu i o zesnulém manželovi se ale odmítla bavit.

Reportáž o nově objeveném spisu včetně archivních záběrů hasičů z druhého dne po vraždě sledujte v úvodu článku.