Utajené zločiny, z nichž byli podezřelí orličtí vrazi

Divoké „devadesátky“ byly v plném proudu, pražskému podsvětí dominoval Ivan Jonák, řádily tu ruskojazyčné a jugoslávské mafie, kriminalisté nestíhali řešit vraždy, loupeže a další násilné zločiny.

V dubnu 1991 se v centru Prahy i střílelo. „Tady jsem si vyndaval věci z kufru auta. Najednou proti mně vyskočil člověk a polil mě kyselinou. Vytáhl jsem pistoli, vystřelil po něm, ale to už utíkal. Netrefil jsem ho,“ vypráví v pražské Maislově ulici Robert Uksa a ukazuje jizvy na hlavě i na ruce, které kyselina zanechala.

Zajímavé na případu z Maislovy ulice je to, že Uksa, který tu měl tehdy obchod se sklem, při vyšetřování identifikoval jako útočníka Ludvíka Černého. Černý a Karel Kopáč se dostali do povědomí jako hlavní osoby gangu orlických vrahů. Ti byli v druhé polovině 90. let odsouzeni za pět vražd. Většinu svých obětí naložili do sudů s louhem a poté svrhli ze Žďákovského mostu do orlické přehrady.

Karel Kopáč dostal 24 let a ve vězení spáchal sebevraždu. Ludvík Černý, který byl vykonavatelem zločinů, byl odsouzen na doživotí. I jeho komplici mu přezdívali „Pacient“ pro chladnokrevné, až psychopatické chování.

„Pokud se týká Ludvíka Černého, podle mého názoru to byl jednoznačně psychopat,“ vzpomíná bývalý kriminalista F. H., který případy orlických vrahů tehdy řešil a nepřál si zveřejnit své jméno. „Hromada lidí, kdyby ho viděla a poslouchala, tak by nikdy nevěřila tomu, co on páchal.“

Incident s kyselinou se ale nikdy k soudu nedostal. Ani další činy, z nichž policie orlické vrahy podezírala, ale nebyly došetřené a skončily v zapomnění. Proč?

„Tehdy poškození neměli taková práva, jako mají dneska, vleklo se to a nakonec mi říkali: ‚Vykašlete se na to,‘“ vzpomíná Robert Uksa. „Máte těžké ublížení na zdraví s trvalými následky, stoprocentně to byl on, ale nejste jenom vy, jsou tam i další vraždy, a my potřebujeme rychle, aby byli odsouzení. Budou tam samá doživotí. Minimum, co dostanou, tak 20 let.“

Jeho slova potvrzuje i bývalý kriminalista F. H.: „Už potom nám nebyl dán prostor, abychom prověřovali další případy, protože v těch devadesátých letech byl tak velký nápor trestné činnosti, že prostě nebylo v silách oddělení, aby se těmi případy dál zabývalo.“

Proč by ale zrovna Ludvík Černý poléval Roberta Uksu kyselinou? Ta otázka má hlubší historii. Stojí za ní tehdejší policista Jiří C. Ten se stal v době, kdy došlo k incidentu s kyselinou, podezřelým ze zmizení veksláka Radka Mazance.

„Mazanec byl pohřešován a bylo zjištěno, že ten policista se svým komplicem v dubnu 1991 odvezli Mazance z jeho bydliště na Žižkově do ulice Bartolomějská na služebnu kriminální policie,“ říká bývalý šéf pražské kriminálky Milan Jindrák.

Robert Uksa znal Mazance a byl čirou náhodou poslední člověk, který ho viděl. Právě v civilním autě policistova komplice. S pouty na rukou.

„Jel jsem po Vinohradské třídě, dojel jsem zelenou škodovku s mladoboleslavským číslem a vidím tam vzadu člověka, který mi je povědomý,“ vzpomíná. „Tak jsem bliknul světly. On se v tom autě otočil, ukázal mi na rukou, že má pouta a odečetl jsem mu ze rtů, že říká: ‚Benga.‘ Jako policajti,“ uvádí dál Uksa. Bylo mu divné, že policisté vezou zatčeného v civilním autě, tak vůz sledoval až k policejní služebně.

Mazanec následně zmizel, a Uksa proto poslal vzkaz jeho rodině se značkou auta, které ho vezlo. Myslí si, že Ludvíka Černého s kyselinou na něj poslali ti, kteří Mazance unesli a možná i zavraždili: „Byla to jednoznačně snaha mě oslepit. Abych nemohl identifikovat ty dva, co ho vezli.“

Jeho slova potvrzuje i další bývalý policista, který s případem přišel do styku a nepřál si být jmenován: „Co se týče toho napadení pana Uksy kyselinou, opravdu si myslím, že to měl na svědomí Černý kvůli tomu, aby ho oslepili.“

I tehdejší Inspekce ministra vnitra, předchůdce dnešní GIBS, policistu Jiřího C. podezírala, že za zmizením Mazance je on. Podle exšéfa pražské kriminálky Milana Jindráka tehdy zjistili, že z Bartolomějské odvezli Jiří C. s komplicem Mazance do Hostivice u Prahy pod záminkou, že ho vezou k výslechu do Karlových Varů. V Hostivici měl policista rozestavěný domek i zahradu se skleníky a tam také stopa Mazance končí. Nikdy ho už nikdo neviděl.

„My jsme tam tenkrát dělali velké šetření i pomocí geofyzikálních přístrojů, abychom zjistili, jestli tam není zakopán,“ vzpomíná Jindrák. „Dokonce jsme dělali i průzkum pod septikem jeho rodinného domku, kde se nám zdálo, že by něco mohlo být. Nám bylo jasné, že z toho místa poškozený nemohl být přesunutý nebo odvezený někam daleko. Ale tělo jsme nikdy nenašli.“

Jindrák si dodnes myslí, že pohřešovaný Mazanec možná skončil ve výkopech kanalizace v okolí domku nebo ve výkopech pro nádrže benzínové pumpy, která se stavěla opodál. Hned druhý den je totiž stavaři betonovali. Podezřelý policista se svým komplicem byli později odsouzeni k dlouholetým trestům za vraždu ženy, která na Václavském náměstí směňovala valuty.

Policista si odseděl polovinu a dnes žije v jednom středočeském městě. Kontaktovali jsme ho telefonicky, ale k případu se odmítl vyjádřit. Stejně jako Ludvík Černý, který si odpykává pod změněným jménem Zámečník doživotní trest ve věznici Horní Slavkov a který nám neodpověděl ani na jeden z doporučených dopisů. Opakovaně žádá o podmínečné propuštění na svobodu.

Právě proto se Robert Uksa po letech rozhodl promluvit: „Já jsem se dozvěděl, že pan Černý chce propustit z vězení. A připadá mi to nespravedlivé, když napáchal tolik zla.“

Jeho příběh je ale jenom jedním z případů, ze kterých byli už tehdy podezřelí orličtí vrazi, a nikdy se přitom nedotáhly do konce. „Bylo velké podezření i na další případy vražd či pokusů ze strany osob, které se pohybovaly v okolí Ludvíka Černého a o nichž dodnes veřejnost neví,“ říká bývalý kriminalista F. H.

Příště vám představíme další.