Nově objevený spis objasňuje roli StB ve známém případu vraždy

Kriminální případ, zfilmovaný v jedné epizodě propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana, se odehrál v únoru roku 1968 ve Vonoklasech u Prahy. Vyšetřovatelé uzavřeli případ jako čin duševně nemocného otce, který nejprve zavraždil svou ženu, přinutil syna poničit stromky a skočit do studny a následně skočil za ním a ve studni utonul. Z rodiny se zachránil pouze syn, kterému se prý podařilo ze studny vylézt.

V průběhu let se kolem případu navršila celá řada legend. Sousedé si vyprávěli o tajemném černém automobilu, pohybujícím se v okolí před neštěstím. Přímí svědci dokonce hovořili o nestandardně vysokém počtu uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti.

„U podobných požárů se v té době vystřídali dva okrskáři a jeden vyšetřovatel. Tady se během dopoledne vystřídalo asi 40 lidí. Všichni měli velká černá auta a jejich uniformy byly poměrně vysoké šarže,“ řekl před několika lety reportérovi Seznam Zpráv jeden ze zasahujících hasičů Jiří Vondráček.

Stejně tak vzpomínky dokumentaristy Vratislava Horáka, který na konci 90. let připravoval jeden z dílů seriálu Třicet návratů, svědectví hasiče podporují: „Kriminalisté nám tehdy potvrdili, že ve spáleništi našli ohořelý průkaz příslušníka Státní bezpečnosti.“

Další legendy o tom, že Stanislav Jelínek starší byl řidič Jana Masaryka či mistr popravčí, rozptýlil nedávno nález protokolu o ohledání zesnulého v matričních záznamech. Stanislav Jelínek starší pracoval jako kreslič, tedy na nižší pozici v projekční kanceláři.

Nově objevený dozorový spis prokurátora, uložený ve Státním oblastním archivu v Praze, navíc o žádném zapojení Státní bezpečnosti (StB) nehovoří. Spis obsahuje především procesní úkony a vyplývá z něj, že kriminální služba provedla celé vyšetřování až do definitivního zastavení trestního stíhání neznámého pachatele v červenci 1968.

Celé vyšetřování vedl major Strouhal a k zásahům do něj podle spisu nedošlo. Vyloučit lze i paralelní vyšetřování tajnou policií. Pokud by Stanislav mladší coby jaderný vědec, který po krátkou dobu pracoval v Moskvě, StB zajímal, dochoval by se v Archivu bezpečnostních složek záznam o jeho takzvané blokaci. Nic takového ale v záznamech není.

Jak tedy vysvětlit, že Stanislav Jelínek mladší, který zemřel v roce 2003, během dalších let v dochované korespondenci příbuzným poukazoval na celoživotní pronásledování Státní bezpečností?

„Jemu nezbývalo nic jiného než ze svého osudu obviňovat StB. Pokud bychom se vžili do jeho situace, tak si musel ospravedlnit, že jeho otec zabil matku, zabil sebe a on měl také zemřít, a navíc se na tomto ještě podílel, tak vyrovnat se s něčím takovým je těžko představitelné,“ říká psychiatrička Dagmar Nováková po prostudování nově objevených dokumentů.

I s tajemným černým automobilem, spatřeným sousedy nedaleko večer před neštěstím, to bylo ve skutečnosti jinak. Šlo o vůz taxislužby, který si najali otec a syn Jelínkovi, když kvůli delší poradě s advokátem zmeškali autobus. Ve výpovědi kriminalistům to uvedl sám Jelínek mladší, jak ukazuje nově objevený dozorový spis prokurátora.

Dochovaná dokumentace také ukazuje, že významný vliv na události mělo duševní onemocnění. Dokumenty z vojenského historického archivu ukazují, že Stanislav starší byl pro neléčitelnou duševní poruchu ve třicátých letech propuštěn ze základní vojenské služby.

„V tomto případě šlo o závaznou duševní poruchu. Tehdejší klasifikace to pojmenovávala jako nevyléčitelnou duševní chorobu. Tehdy nebylo možné duševní choroby nejen vyléčit, ale ve většině případů ani zaléčit. My dnes umíme alespoň to druhé,“ říká psychiatrička Nováková.

„U Stanislava Jelínka mladšího máme k dispozici popis jeho osobnosti. V tomto případě šlo o člověka s patologickou psychikou. Psychopat je člověk se změněnou osobností, která funguje jinak než normálně. Zkrátka nespadl do společenské normy. Jeho ctižádostivost byla evidentně produktem výchovy rodičů, kteří z něj chtěli vychovat vzdělaného člověka. Dále je v popisu opět vztahovačnost a paranoidita,“ doplňuje Nováková na základě dřívějších závěrů psychiatra.

Mezi Jelínkovými a sousedy se několik let před neštěstím zhoršovaly vzájemné vztahy. K rodinnému neštěstí došlo poté, co byl Stanislav starší předvolán k výslechu pro obvinění z těžkého ublížení na zdraví při poslední potyčce. Pozici Stanislava staršího zhoršil i fakt, že při rvačce použil nůž, který si pořídil předem. Skutečnost, že šlo o plánovité použití, je v takových situacích přitěžující okolností.

Jelínkovi navíc podle dochovaných svědectví své sousedy opakovaně provokovali a zdůrazňovali fakt, že Stanislav mladší byl první z vesnice, kdo byl přijat ke studiu na vysoké škole. Negativní reakce sousedů si špatně vyhodnotili a výsledkem byl rostoucí pocit ohrožení a nespravedlnosti. „Své strachy sdíleli mezi sebou a navzájem si strach stupňovali,“ upozorňuje Nováková.

Samotný tragický děj potom psychiatrička charakterizuje jako přehnanou obrannou reakci rodiny žijící v bludu. Z příběhu pronásledování mocnou Státní bezpečností je nakonec příběh nešťastné rodiny, pronásledované duševním onemocněním.

Reportáž o tom, jak to bylo se zapojením StB ve skutečnosti, můžete zhlédnout v úvodu článku.