„Stojíme na místě, kde se stal zločin,“ říká Karin Lednická

V archeologicky unikátním prostoru, kde bývala Stará Karviná a kde v důsledku těžby uhlí zbyl jen „šikmý kostel“, má navzdory protestům vyrůst obrovská průmyslová zóna.

Spisovatelka Karin Lednická svými bestsellery o šikmém kostele neboli románovou „kronikou ztraceného města z let 1894 až 1961“ připoutala před čtyřmi lety k tomuto místu obrovskou pozornost. Z kostela, který se kvůli poddolování propadl o neuvěřitelných 37 metrů a výrazně se naklonil, se stalo jedno z nejnavštěvovanějších míst Moravskoslezského kraje.

„To, co se tady stalo, začíná brát společnost najednou na vědomí. Lidé sem přijíždějí a zajímají se. To je jeden z důvodů, proč jsem se do té práce vůbec pustila – připoutat k tomu pozornost,“ řekla Karin Lednická v rozhovoru při natáčení pořadu Ve stínu.

Zájem veřejnosti o unikátní prostor jde ale proti politicko-byznysovým vazbám, které ovlivňují změnu územního plánu.

Nyní vám nabízíme rozhovor s Karin Lednickou, natočený u šikmého kostela, dále pak názor archeologa, primátora Karviné a předsedkyně spolku Stará Karviná.

„Vítejte ve Staré Karviné, v tom historickém centru původního města, které zaniklo. Jediná budova, která se tady dochovala, je kostel svatého Petra z Alkantary, který má nyní podobu z roku 1957,“ pronesla Karin Lednická v úvodu natáčení Ve stínu. „Všechno ostatní, celé centrum města, tedy školy, fara, klášterní škola a další budovy, bylo zdemolováno. A to město se demolovalo tak, aby nikdo nepoznal, že tady někdy bylo. Základy byly zakrývány 30 centimetry navážky,“ popisuje spisovatelka.

Paní Lednická, teď je pátek dopoledne a je tady docela čilý ruch. Ten tady byl vždycky?

Nebyl. A já se velmi raduju z toho, že to teď je. Protože součástí historického traumatu, kterým lidé v tomto regionu trpí, je nejen to, že se jim to stalo, ale i to, že to společnost ignoruje, že se o tom vůbec neví. To každé trauma zesiluje. Že společnost najednou začíná to, co se tady stalo, brát na vědomí a nějak se k tomu stavět – třeba tím, že sem lidé přijíždějí a zajímají se, tak to je jedna z těch věcí, proč jsem se vůbec do té práce pustila. Připoutat k tomu pozornost.

V jaké době se vlastně z tohoto prostoru stal takovýto skanzen, tedy že tu zůstal jen kostel a nic jiného?

To byl postupný proces. To masivní bourání začalo v důsledku těžby po roce 1946 až 1948. Tady je těžké najít ten rozhodující milník, ale držme se raději toho roku 1946. Tehdy přijela vládní delegace a řekla, že tohle se tady teď bude dít, máme Košický vládní program a je třeba ho plnit. Takže to pokračovalo… Němci za války – tady jsme na území Říše – tu taky drancovali, vlivem jejich působení třeba popraskala farní budova, ta byla zničena už v roce 1945. Ale to masivní drancování je opravdu dílem let 1946 až 1948 a následujících. Tehdy už vidíme, jak tady domy padají jeden po druhém.

Čeho je pro vás tohle místo symbolem?

Lidské pýchy. Rozhodně arogance moci. Ponížení člověka. Zadupání lidské důstojnosti. To je to, co se tady odehrálo. My stojíme na místě, kde se stal zločin. Opravdu. Já budu vždycky tvrdit, že to, co se tady stalo, je komunistický zločin.

Dvacet tisíc lidí tady přišlo o domov, kvůli rekordním těžbám černého uhlí…

…jenom v Karviné. Ale Orlová? To máte to samé. Podobně to je v Darkově, Lipinách, Loukách… To jsou prostě desítky tisíc lidí, kteří přišli o domov, někteří opakovaně, protože se přestěhovali na místo, kde se domnívali, že se těžit nebude – a pak se stěhovali znovu.

Budí to pořád v Karviné a v celé oblasti emoce?

Tak, jak znáte celou tu genezi, jedním z témat je i to, odkud se bere zdejší defétismus (poraženectví, přijetí porážky bez boje, pozn. red.). Ono to má opravdu historický kontext. Tady se toho stalo opravdu mnoho a ti lidé ztratili víru. Jste v regionu, kde nedůvěra v instituce, zejména pak centrální, je tak obrovská, že to ti lidé už ani neřeší.

Předtím než jste začátkem roku 2020 vydala první díl své románové kroniky Šikmý kostel, chodili sem vůbec lidé?

Moc ne. Samozřejmě přicházeli lidé do kostela, protože ten je stále činný, každou neděli je tam mše svatá. Střídá se polská a česká, jsme na Těšínsku. Občas sem někdo přijel, protože přece jenom je to unikátní stavba tím, jak je vychýlená a tak dále. Ale tisíckrát už mi někdo řekl: „Já jsem vlastně vůbec nevěděl, že tady bylo ‚to město‘…“

To vám říkají i Karviňané?

Ano. „Celý život kolem toho jezdím a vždycky jsem si říkal, proč ten kostel stojí tam někde uprostřed ničeho.“ To je ta ztráta historické kontinuity, to úplné převálcování. To je součást toho průšvihu, kterým tenhle region trpí.

Pozemky v okolí šikmého kostela patřily OKD, firmě, kterou zhruba před 20 lety koupil miliardář Zdeněk Bakala. Dnes jsou tedy pozemky – i ty archeologicky cenné – vlastnictvím Bakalovy firmy Asental.

Karin Lednická k tomu během natáčení řekla: „Pan Bakala se stal stoprocentním vlastníkem. On tak má obrovskou páku na budoucnost tohoto regionu. Přitom tady převládá křivda, i kvůli těm bytům OKD, které byly součástí privatizačního balíčku a co lidem bezprostředně zasáhlo do života.“

Když v důsledku populárních knih o šikmém kostele začaly jezdit do regionu desítky tisíc návštěvníků ročně, zašla Karin Lednická za ředitelkou Asentalu.

„Řekla jsem jí, že mi volá stále více lidí, aby se tady konaly komentované procházky. K tomu potřebujete někoho, kdo vás provede… Tak já jsem tam, jako naivní husa, nakráčela a ukázala jsem jí, kudy by mohla vést trasa těch procházek. A ona: ‚No počkej, jaká trasa? Vždyť tam bude ta průmyslová zóna. Tam posíláme bagry‘. A já: ‚Bagry? Vždyť tam byly dva nacistické lágry!‘ Tak jsme se navzájem překvapily.“

Myslíte, že jste svými romány připoutala z hlediska těchto zájmů k tomuto místu „nežádoucí“ pozornost?

To byste se musel zeptat jich, ale myslím si, že ten předpoklad není nedůvodný.

Tak každopádně nebýt vašich knih, tak sem asi těch 50 tisíc lidí ročně nepřijede. Jak by to tu mělo vypadat, kdybyste na to měla a mohla mít vliv?

Určitě by bylo fajn – a to můžu soudit podle toho, co mi návštěvníci říkají, já tak trochu supluju cestovní kancelář –, kdyby měli možnost se někde ubytovat, dát si kafe… Pojďme ale začít tím, že sem dáme lavičky. Tady vznikla přirozená rekreační oblast. Pro obyvatele Karvinska to je největší zelená souvislá plocha. To není brownfield (pozemek zanedbaný průmyslovou aktivitou, pozn. red.). Myslím, že největší problém Karviné je jakési reziduum někdejšího přemýšlení. Tady to sice spadalo do katastru Karviné.

Pracuje nějak vedení Karviné s tím, že tady má takto unikátní lokalitu? Dělá něco pro rozvoj turistického ruchu?

Když byla před dvěma lety nějaká onlinová anketa, kde lidé hlasovali o nejzajímavější památce Moravskoslezského kraje, tak jednoznačně vyhrál „kostel“. A dál se s tím nepracovalo. Přijel tehdejší náměstek, pozdější hejtman a nyní člověk odejitý, přivezl kytku a řekl: „Hurá, hurá – a to se nám to tady pěkně daří.“ A to je všechno, co se stalo. Ta podpora je nulová.

Jak myslíte, že to tady bude vypadat za těch dalších pět let?

Nevím, jak to bude vypadat, protože na to nemám vliv. Ale přála bych si, aby tady nestála plechová krabice průmyslové zóny, protože někteří by ji tady rádi postavili takhle na dohled – vlastně tady kousíček u těch stromů. Takže vyjdete z kostela, na pietním místě, a koukáte do plechové krabice.