Hlavní obsah

Video: Ukrajinská babička se vydala do Ruska pro uneseného vnuka

Svět bez obalu: Ukrajinská babička ujela 5000 km, aby zachránila vnuka, jehož ruští vojáci sebrali matce.Video: RFE/RL

Dvanáctiletého ukrajinského chlapce ruští vojáci sebrali v Mariupolu jeho matce. Z ruského sirotčince ho zachránila až jeho babička. Svou matku už Oleksandr Radčuk neviděl téměř rok. Je stále nezvěstná.

Článek

„Před začátkem války jsem žil s matkou a sestrou v Mariupolu,“ vzpomíná v reportáži RFE/RL dvanáctiletý Oleksandr. „Prvních pár dní války bylo děsivých. Vzali jsme si věci do sklepa a zůstali tam. Měli jsme málo vody a jídla. Pomáhali nám ukrajinští vojáci,“ popisuje první dny invaze.

Během bojů o město byl Oleksandr zasažen střepinou do oka. Jeho matka ho odvezla do vojenské nemocnice v mariupolských ocelárnách Illich.

„Zůstali jsme tam dva týdny. Vojáci mi léčili oko. Poté byla huť obklíčena ruskými jednotkami a nakonec jsme padli do zajetí. Odvedli mě s maminkou neznámo kam,“ říká Oleksandr.

V zajateckém táboře byl od své matky Sněžany Radčukové oddělen. „Viděl jsem tam nějaké hangáry. Byla tam zima. Mě a maminku prohledali, pak ji asi dvě hodiny vyslýchali. Seděl jsem tam a čekal na ni. Poté mě k ní přivedli. Řekli, že mě matce odeberou. Nestačili jsme se ani rozloučit. Celý rok jsem nevěděl, kde máma je. Neviděl jsem ji ani jsem o ní neslyšel,“ popisuje tehdejší události chlapec.

Oleksandrovi se ze sirotčince podařilo zatelefonovat své babičce Ljudmile Sirykové, která žije v ukrajinském Černihivu. Poté, co se jí podařilo získat všechny potřebné dokumenty, se vydala hledat svého vnuka do Ruska.

Více o ruských převýchovných táborech

Rusové posílají unesené ukrajinské děti do převýchovných táborů, kde se musí učit ruské dějiny, hymnu i pokřivený obraz války na Ukrajině. Ukrajinci mluví o genocidě, deportace dětí jsou systematické a předem připravené.

„Lidé mi říkali, že je válka. Že budu projíždět přes místa, kde se bojuje. Ale co jiného jsem mohla dělat? Je to můj kluk. Kdo jiný se o něj postará? Půjdu si pro něj, ať se stane cokoli. Ptali se mě, jestli se nebojím. Koho bych se měla bát?“ popisuje své odhodlání Ljudmila.

Chlapec se mezitím dozvěděl, že pokud si ho babička neodveze, bude umístěn do tamního výchovného ústavu: „Já se bál, protože mi řekli, že když babička nepřijede, pošlou mě do dětského domova.“

Ljudmila musela ujet pět tisíc kilometrů a překročit hranice pěti zemí, než svého vnuka v táboře našla. Oba teď žijí v Černihivu, kde Oleksandr chodí do školy.

Na jedno oko je téměř slepý. „Byli jsme v nemocnici v Kyjevě. Řekli mi tam, že na to oko už neuvidím. Mělo se podle nich operovat dřív,“ říká Oleksandr.

Před válkou žil společně se sestrou Vikou, která žije v Mariupolu se svými druhými prarodiči. Jemu ani babičce se zatím nepodařilo spojit se s nimi.

A stále také nemají žádné informace o osudu Oleksandrovy matky. Je stále nezvěstná.

Doporučované