Článek
„Máte pocit, jako by vám k nohám přivázali kameny,“ popisuje své pocity během rehabilitace Natalja Stěpaněnková. Ukrajinka, která se společně se svou dcerou Janou léčí ve Spojených státech z devastačních zranění. Obě přišly 8. dubna o nohy při ruském útoku na nádraží v Kramatorsku. Stovky lidí tam tehdy čekaly na evakuační vlaky, které je měly odvézt dál od fronty, na západ. Byla to jatka. Padesát lidí zahynulo na místě - především starší lidé, ženy a děti.
Natalja a Jana se teď učí chodit s umělými protézami. „Třásly se mi nohy i ruce. Samozřejmě se můžete držet tyčí na obou stranách. Při prvních třech pokusech to bylo těžké. Napočtvrté už to bylo snazší. Už se tolik netřesu.“
Dcera Jana, která ztratila obě končetiny, souhlasí: „Měla jsem pocit, jako bych chodila s nějakými obrovskými cihlami přivázanými k nohám. Byly tak těžké!“
„Jdeš a bojíš se, že spadneš - jako kachna,“ směje se její matka Natalja.
Jen nerady si připomínají, co se tehdy 8. dubna odehrálo. Od nádraží je převezli do nemocnice ve Lvově.
Připomeňte si
Ruské rakety zasáhly vlakové nádraží v Kramatorsku na východě Ukrajiny, které využívají civilisté k evakuaci do bezpečnějších oblastí. Jedna z nich nesla nápis „za děti“…
„Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem, že mě pálí nohy. Nevěděla jsem, co se s nimi stalo. Chtěla jsem vstát. Plakala jsem. Měla jsem strach. Snažila jsem se zvednout. Nechápala jsem, co se děje. Na nohy jsem neviděla. Nevěděla jsem, že už žádné nemám. Byla tam krev, ale nohy tam nebyly. Pak jsem uviděla mámu. Napůl seděla, napůl ležela. Přišla o jednu nohu,“ vzpomíná Jana.
„Podívala jsem se jí na nohy. Uvědomila jsem si, že nemá tenisky. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to,“ říká Natalja.
Na nádraží byl ten den také Janin bratr Jaroslav, ale naštěstí vyvázl bez zranění. Takhle tehdy popisoval ve lvovské nemocnici, jak se snaží pomáhat: „Kdykoli máma nebo sestra něco potřebují, prostě zavolají: ‚Jaroslave!‘ a já jim běžím pomoct. Řeknou mi, co potřebují a já to přinesu. Nebo zavolám někoho jiného, aby pomohl.“
Rodina odjela do Spojených států letos v červnu. Žijí teď v San Diegu. Chodí na rehabilitaci do místní nemocnice. A Jana se zde bez nohou naučila už i plavat. „Zpočátku plavala se záchrannou vestou, ale už ji nepotřebuje. Bere si šnorchl a potápí se.“
Léčit v San Diegu se mají ještě rok. Pak se prý obě chtějí vrátit na Ukrajinu. „Už teď mám chuť si sbalit kufr a odletět zpátky,“ říká Natalja.
