Video: Přišel o celou svou rodinu. Co vzkazuje otec Rusům?

I když to bylo pro něj velmi bolestivé, rozhodl se Serhij popsat tehdejší události reportérům televize Current Time.

„Tohle je batoh, který měl můj syn u sebe. Byl zasažen granáty a střepinami. Střepinami bylo zasaženo celé jeho tělo. A tohle je batoh, který nesla moje dcera. Jsou na něm vidět krvavé skvrny. Byla zasažena šrapnelem,“ ukazuje otec věci, které měly jeho děti při tragické události. „Synovi Mikitovi bylo 18 let. Byl studentem druhého ročníku fakulty kybernetiky na Národní univerzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě. Mé dceři Alise bylo devět let.“

V osudný okamžik nebyl otec s rodinou. Musel několik dní předtím odjet za svou nemocnou matkou. „Já jsem musel z Irpině 17. února odjet do Doněcka. Moje matka onemocněla covidem-19 a volala mi, že se jí přitížilo. Jakmile jsem tam přijel, byl vydán rozkaz k povinné mobilizaci civilistů ve městě. Myslel jsem si, že je to jen další eskalace konfliktu okolo Donbasu – jako se to několikrát stalo už předtím. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že by mohlo dojít na ukrajinském území k válce,“ svěřuje Serhij reportérovi televize Current Time.

„Všechno to začalo 24. února. V pět hodin ráno mi manželka poslala zprávu, že nad nimi něco létá. Řekl jsem jí, aby zůstali doma a nikam neutíkali. Jak sami víte, první den invaze byly všude dopravní zácpy a chaos. Jednoho dne, myslím, že to bylo 3. nebo 4. března, byla naše čtvrť ostřelována minomety. Tři střely zasáhly naši výškovou budovu. Teď už bylo jasné, že odtamtud musí utéct. Naložili své věci do auta a chystali se odjet. Ten den ale do naší ulice přijely ruské tanky. Začaly pouliční boje. Takže z auta zase utekli a schovali se ve sklepě.“

Situace se ve městě postupně dál zhoršovala. Lidé se z Irpini snažili dostat do metropole. Podle zpravodaje Rádia Svoboda ruští vojáci ale stříleli po civilistech utíkajících z města.

„Dovolal jsem se jim v 10 hodin večer. Omlouval jsem se, že s nimi nemohu být, že je nemůžu chránit. Moje žena byla optimistická. Řekla mi: ‚Dostaneme se odsud. Neboj se. Bude to v pořádku.‘ To byla její poslední slova, která jsem slyšel.“

Ukrajinská armáda se snažila přes humanitární koridory dostat civilisty ven z města. Při jedné z evakuací ruští vojáci zahájili palbu na civilisty snažící se dostat z města. Mezi oběťmi byli nejméně tři lidé, mezi nimi dvě děti.

„Ještě před válkou jsme si přes Google sdíleli polohu. Asi v devět hodin ráno jsem tak zjistil, že je v 7. městské nemocnice v Novobilyči v Kyjevě. O půl hodiny později jsem viděl tweet, že Romanovka byla ostřelována minomety a že tam byla zabita jedna rodina. A asi o 20 minut později se objevila i fotografie. Viděl jsem na ulici rozházené věci a těla svých dětí,“ svěřuje se Serhij.

„Později bylo zveřejněno první video z místa. Bylo na něm jasně vidět, kam granát dopadl a jak moje rodina zemřela. Bylo tam slyšet i vyděšené psí vytí.“ „Volal jsem pak svým přátelům do Kyjeva a řekl jim, že moje děti jsou mrtvé. Zůstaly ležet na ulici v Romanovce. Teď už mohu pro svou rodinu udělat jen jednu poslední dobrou věc – na jejich památku. Chtěl bych, aby celý svět viděl, co se na Ukrajině děje. Zabíjejí nás tu strašným způsobem. Žiji a přemýšlím v ruštině. Chtěl bych to říct všem Rusům – nejsem nacionalista, nejsem fašista. Jsem jen obyčejný ukrajinský občan a mluvím rusky. Náš národ je tu likvidován,“ vzkazuje v reportáži Serhij.

.