Video: Příběh ukrajinské rodiny rozdělené válkou. Druhý domov našli v Česku

„Nikdy bych nečekala, že cizinec, který má vlastní rodinu a děti, bude pomáhat nějakému uprchlíkovi z Ukrajiny. Byl to pro mě skutečný zázrak,“ říká Kateryna v rozhovoru pro RFE/RL.

Stále prý nemůže uvěřit, že jí někdo poskytl roční nájem domu zdarma. „Mám tu všechno: stůl, postel, poličku na knihy, místo na vaření, koupelnu… Všechny základní věci, které matka s dětmi potřebuje,“ ukazuje na kameru nový domov.

Ukrajinské rodině se rozhodl pomoct Josef Aujezdský. Ten poté, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu, daroval na pomoc zasažené zemi peníze. „Ale nepřipadalo mi to dostatečné. Tak jsem si řekl, že si najdu skutečného člověka, kterému pomůžu. Asi to cítím jako větší zadostiučinění – i vzhledem k tomu, že jde o malé děti. Pomáhat skutečným lidem je největší uspokojení,“ popisuje Aujezdský svou motivaci.

Kateryna utekla z východoukrajinského Charkova poté, co ruské ostřelování zničilo nejenom velkou část města, ale i školu, na kterou chodily její děti. „Začalo to tam být opravdu nebezpečné. Během bombardování se třásl v bytě celý strop. Pochopila jsem, že se musím postarat o bezpečí svých dětí. Nemohou žít pořád ve strachu,“ svěřuje se matka.

Kateryna Melechedová a její děti patří mezi více než 360 tisíc Ukrajinců, kteří podle OSN našli v České republice útočiště. Po vyčerpávající cestě přes Rumunsko, Maďarsko a Slovensko konečně dorazila rodina až do Prahy.

„Jestli pro mě bylo těžké opustit Ukrajinu a vydat se na tak nejistou cestou? Ano, bylo to nesmírně těžké. Protože můj domov je Ukrajina a já tam potřebuji žít, ne být uprchlíkem někde v zahraničí. Měla jsem z toho hrůzu,“ říká Kateryna a vysvětluje, že chtěla utéct do nějaké slovanské země, kde by pro ni integrace byla přece jen jednodušší.

Oslovila proto několik církví v České republice. „Zavolala jsem jednomu českému knězi a ten mi řekl, ať přijedu do Prahy, že tady můžu zůstat u jednoho z jeho farníků, který by mi na nějaký čas poskytl bydlení.“

Asi měsíc sdílela Melechedová s dětmi pokoj v bytě dvou farníků, ale potřebovala přece jen trvalejší ubytování. Při náhodném setkání v jedné vegetariánské restauraci ji pak oslovila česká rodina a zprostředkovala jí kontakt s Josefem Aujezdským. „Bylo to velmi dojemné. Nečekala jsem, že mě cizí země přijme tak velkoryse. Víte, byla jsem hodně dojatá a moc za to Čechům děkuji.“

Obě děti – Julia a Ivan – teď chodí do české školy. Shodují se, že se jim po životě v Charkově stýská. „Chybí mi táta, náš pes, domov a kamarádi,“ říká Julia.

Rodina se snaží nový byt co nejvíc zútulnit. Po bytě visí několik rodinných fotografií. I ty s manželem Oleksandrem, který zůstal v Charkově, aby mohl bojovat proti ruským agresorům.

„Moc se mi stýská po domově a ráda bych si zase lehla do své vlastní postele. Chci vidět své přátele, ale všichni jsou nyní roztroušeni někde po Evropě. Ano, teď jsem v bezpečí, ale na Ukrajině jsem měla budoucnost. Nevím, jakou budoucnost mám tady.“

V Charkově pracovala Kateryna jako zahradnice a doufá, že si brzy najde podobnou práci i v Praze, aby nebyla závislá jen na pomoci ostatních. „Samozřejmě bych ráda zase začala pracovat. U nás jsem pěstovala hrozny a květiny, sekala trávníky a upravovala záhony.“

Přestože si otřesy posledních měsíců vybraly svou emocionální daň, Katerynu povzbuzují vzkazy podpory od přátel i příbuzných, z nichž někteří žijí v Rusku. „Udělali by pro mě cokoliv, ale nesmějí překročit hranice své země,“ říká.

Navzdory utrpení, které ona i její země teď zažívají, se Ukrajinka snaží nepropadat zášti. „V Bibli se píše ‚milujte i své nepřátele‘ – je to sice velmi těžké udělat, ale někdy potřebujeme všichni milost.“

Kateryna Melechedová je přesvědčena, že jednoho dne Ukrajina zvítězí. Zatím si ale buduje svůj nový život v České republice, a to i díky pomoci cizích lidí.