Video: Nevidomý Ukrajinec venčí psa i při ruském ostřelování

„Míříme do města Lysyčansk. Tato silnice byla pojmenována ‚Cesta života‘. Na obzoru je vidět kouř. Stráže na kontrolním stanovišti nás nechaly projet. Říkají, že teď je tady klid, ale ještě ráno se tu střílelo,“ popisuje v reportáži situaci novinář Rádia Svobodná Evropa Roman Pahulyč. Přestože je oblast pod neustálým ostřelováním, zůstalo ve městě několik desítek lidí. „Můj pes asi nemá rád kameru,“ vysvětluje chování svého labradora Oleksandr, jeden z mála lidí, kteří zde zůstali.

„Stále tady bydlím. Mé matce je 95 let. Jsem slepý. Jakou jinou možnost mám? Nedávno jsem tady potkal nějakého muže. Pravděpodobně právě obdržel balíček humanitární pomoci. Řekl mi: ‚Dívám se na vás a říkám si, že z normálního života už tady skoro nic nezbylo. Ale vy jste pořád tady.‘,“ říká Oleksandr.

„Samozřejmě. Byl to dárek od mé ženy k mým šedesátým narozeninám. Ráno spolu chodíme na procházku. Venčím ho třikrát denně, a to i v těchto podmínkách. Samozřejmě se bojí. Když je silné ostřelování, chce se schovat. Snažím se ho rozptýlit míčem. Modlíme se. Jsem věřící člověk. Doufám, že mě Bůh ochrání. Když procházím kolem kostela, prosím Boha, aby přinesl naší zemi mír.“

Během rozhovoru se náhle ozve silný výbuch. „Přál bych si, aby toho ostřelování už bylo méně. Střely nám létají kolem hlav,“ reaguje na ránu Oleksandr a dodává: „Moje žena je teď v krytu. Ostřelování je stále blíž a blíž.“

„Není, co říct. Nemám žádné plány, žádné myšlenky na budoucnost. O všem se teď rozhoduje v boji. Co můžeme dělat?“ ptá se sám sebe další obyvatel města.

„Těžko se vysvětluje, proč tu zůstávám. Moje tchyně nechce odejít. Moje matka také nechce. A já nemůžu odejít bez nich. Kromě toho tu mám i práci.“

Místní si už na neustálé boje zvykli. „Dříve jsme se báli výbuchů. Teď už jsme si na ně zvykli. Dokonce dokážeme rozeznat, o jaké zbraně jde. Pokusíme se přežít. Jediné, co chceme, je mír. Chceme, aby to všechno skončilo. Chceme žít v míru,“ říká s pláčem žena.

Ruské ostřelování také přerušilo ve městě zásobování vodou. „Když se frontová linie přiblížila k Lysyčansku, byly zde přerušeny dodávky elektřiny a vody. Obyvatelé si berou vodu z kráterů po střelách. A také zde nefungují mobilní sítě,“ pokračuje v popisu zdejší situace reportér Roman Pahulyč.

Ukrajinské síly mají v současnosti pod kontrolou 10 procent Luhanské oblasti včetně Severodoněcku, Lysyčansku a okrajových částí Rubižného. „Lidé už vyčerpali všechnu vodu. Teď už není čím splachovat záchody. Na to jsme tu vodu používali. Včera jsme šli do jiné čtvrti požádat o vodu. Dali nám 36 litrů ve dvou nádobách. Ale ten člověk byl nervózní, protože o pomoc žádá tolik lidí. Ale co si počít bez vody?“ říká z okna svého bytu Ljudmyla. „Město nám nějakou vodu stále dodává. Jsme za to vděční. Je dobře, že se tam také ještě dá dojet,“ vysvětluje další z místních.

„Ano, ještě jsme nebyli zcela vybombardováni. A díky kolům nepotřebujeme palivo,“ říká muž, který přivezl na svém cyklistickém kole další malou zásobu tak potřebné vody.