Článek
Manžel Ljudmily Odnovolykové zemřel na bojišti loni v červnu. „Pět měsíců jsem nespala, když bojoval. Stále čekáte na nějakou zprávu, i když je to jen smajlík, srdíčko. Když nenapsal, nemohla jsem spát. Teď už spát můžu. Je to šest měsíců, co zemřel. Můžu spát, protože vím, kde je. Vím, že je jeho tělo mrtvé. On je ale pořád nějak se mnou. Cítím jeho podporu,“ říká Ljudmila.
Brali se před patnácti lety, postavili si spolu dům, měli děti. Ljudmile teď proti zármutku hodně pomáhá malování.
Oksana Borkunová prožila se svým partnerem jen dva roky. „To jsme my krátce poté, co jsme se poznali. Cestovali jsme,“ ukazuje reportérovi RFE/RL fotografie v mobilu.
Plánovali svatbu, ale nestihli ji. Oksanin přítel padl poblíž Bachmutu. „Mezi námi to bylo krásné. Měli jsme to, co každý od vztahu čeká: cítila jsem se s ním klidně, útulně a bezpečně,“ vzpomíná se slzami v očích.
Zprávy z bojiště
Oksana a Ljudmila společně vytvořily na facebooku skupinu i pro ostatní ženy s podobným osudem. Stihl i Tetjanu Vatsenko-Bondarevovou, která ztratila svého manžela v květnu.
„Nemáme rády slovo ‚vdova‘, protože příliš bolí,“ svěřuje se Tetjana. „Člověk se chce před tímto slovem někam schovat. Říkáme si ‚manželky padlých vojáků‘. Je to bolest, která nikdy nezmizí. Říká se, že odezní, ale nezmizí. Jen se promění. Bude jiná. Zůstane s námi po zbytek života.“
Ke skupině se připojilo už více než 500 žen. Kromě emocionální podpory se jim tu dostává i lékařské či právní pomoci.
„Nemáme právo propadat zoufalství. Jak mi napsala jedna z nás: ‚Náš život je nyní jeho životem, naše vítězství je teď jeho vítězstvím.‘ To je to, co teď dělám,“ dodává Oksana Borkunová.
