Článek
„Přišli jsme pěšky, mně tehdy byly dva roky. Museli jsme hodně cestovat. Museli jsme přejít přes vysoké hory. Jednou, když jsme se plavili přes moře, nám praskl gumový člun. Na cestách jsem strávil více času než v rodném Afghánistánu,“ vypráví mladý Afghánec Jan Mersa Mohammad. Rodina bydlela nejdříve v uprchlickém táboře ve východním Maďarsku, pak se usadila v Budapešti.
Janovi je nyní čtrnáct let a jeho největší vášní je fotbal. Sport mu umožnil získat si nové přátele. „I když nemám trénink, tak fotbal stejně hraju celý den po škole. Trénuji na hřišti. Když jsou tam kluci, hraju proti čtyřem nebo pěti z nich. Mám rád výzvy.“
I když je pro něj Afghánistán pouze vzdálenou, matnou vzpomínkou, stále se zajímá o osud svých příbuzných, kteří tam zůstali. „Jednoho dne, když byl můj bratranec sám doma, tak tam někdo hodil bombu. Střepiny z výbuchu ho zasáhly a zranily,“ popisuje.
Tisíce Afghánců, kterým se podaří překročit srbské hranice, hledají útočiště v Maďarsku. Maďarská vláda se ale snaží své hranice chránit a postavila zde plot, aby zabránila vstupu uprchlíků a žadatelů o azyl do země.
Jan ale říká, že se v Maďarsku jen výjimečně setkal s nějakými předsudky. „Jednou se mě někdo zeptal, jestli se chystám tady odpálit bombu. Byl to jeden z mých spolužáků v sedmé třídě.“ Byl to vtip, nebo ho chtěl chlapec urazit? „Myslím, že mě chtěl urazit. Člověk se ale nemusí kamarádit s každým,“ krčí Jan rameny.
V Budapešti dál sní o tom, že se jednou stane profesionálním fotbalistou. Proto teď plánuje, že se dostane na střední školu se zaměřením na sport; to prý bude teprve jen začátek.
Na otázku reportéra Svobodné Evropy, jak vidí svou budoucnost, odpovídá jednoznačně: „Vždycky s míčem.“
