Článek
Její syn byl zabit během jednoho ruského raketového útoku. Klavdie se kvůli tomu rozhodla, že bude ukrajinským vojákům poskytovat zdarma jídlo i ubytování, protože je všechny začala považovat za své syny.
„Místo jednoho syna jich mám teď, ani nevím kolik… Sto? Padesát? Dvě stě synů? Nepočítám je. Kdyby byl můj syn naživu, pochválil by mě za pomoc,“ říká reportérovi Rádia Svobodná Evropa důchodkyně, která pohoštění pro vojáky na frontu rozváží na svém starém mopedu.
Klavdie se snaží obráncům vařit tradiční ukrajinská jídla.
„Uvařila jsem pro ně boršč. Je tam spousta masa. A taky placičky. Jako přílohu udělám bramborovou kaši a salát. Naložím to na moped a odvezu na kontrolní stanoviště. Kluci by neměli mít hlad. Venku mrzne,“ ukazuje novináři svoje kuchařské umění.
Ve svém domě nechá také odpočinout unavené nebo raněné vojáky.
„Je jediná v této ulici, kdo tu zůstal. Ukázala nám, kde hledat úkryt, kde sehnat vodu, kde se vykoupat. Se vším nám pomáhá,“ vychvaluje Klavdii jeden z ukrajinských vojáků.
Šestnáct ukrajinských dětí se vrátilo domů
Reportéři Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) byli u toho, když se po dlouhých měsících setkala skupina dětí, které byly zavlečeny z Ukrajiny na Ruskem okupovaná území nebo i přímo do Ruska, se svými rodiči.
Obec je pod neustálým ostřelováním, přesto důchodkyně přes opakované výzvy k evakuaci odmítá odejít.
„Všichni odešli kromě dvou nebo tří lidí. Žijeme tu pod létajícími granáty. Dobrovolníci z Francie a Dánska mi říkali: ‚Nebojíte se tu? Měla byste se evakuovat.‘ Kam bych šla, když jsou tady naši vojáci? Jak bych je mohla opustit? Zůstanu s nimi do poslední kapky své krve,“ svěřuje Ukrajinka.
I přesto, že bude Klavdii brzy 70 let, rozváží vojákům jídlo a vodu úplně sama. „Jedu tam na svém mopedu. Ptají se na masové placky, koláče a dýňovou kaši s mlékem.“
Během natáčení reportáže se opět Ukrajinka vydává na kontrolní stanoviště, aby obráncům dopravila jídlo.
