Článek
Knarik Torosianová z arménské vesnice Voskevaz patří mezi hrstku Armének, které ještě umějí péct domácí lavaš podle původního receptu. „Udělám kříž, pak ho přikryju a řeknu modlitbu: ‚Ať máme dobrý chléb a ať jsou děti v rodině zdravé.‘ Pak se pomodlím a řeknu: ‚Ať se nám daří, ať se nám daří‘,“ popisuje rituál výroby Torosianová. Těsto se pak uloží, aby si odpočinulo, a rozpálí se podzemní pec, které se zde říká tonir. Většina starších domů ve vesnici má takovou pec doma, ale jejich obyvatelé ji už nepoužívají. Je pro ně totiž jednodušší si lavaš koupit od obchodníků, kteří při jeho výrobě používají elektrické mixéry a plynové trouby. Terosianová ale zůstává věrná staré tradici.
„Čím víc ho děláte svýma rukama, tím je chleba chutnější. Tak mi to vždycky říkala moje matka,“ dodává arménská kuchařka. Jakmile je pec horká, větrací trubka se uzavře a pečení může začít. Tento proces má v rodině na starosti její snacha, protože podle zvyku jen ženy s malými dětmi smí lavaš upéct. Říká se, že těstu předávají své štěstí a lásku.
Lavaš je nejlepší sníst čerstvý třeba se sýrem, bylinkami nebo s grilovaným masem. V některých oblastech je dokonce považován za posvátné jídlo, které se nesmí vyhodit. „Pokud vyhodíš i ten nejmenší kousek lavaše, Bůh ti pak už chleba nedá,“ varuje Arménka.
Kuchařky se shodují, že nejlepší období pro pečení chleba na zimu je od 1. listopadu do 1. prosince. „Musíme se ujistit, že nebude pršet a nebude foukat, abychom ho mohli dobře upéct a uskladnit.“
Vnučky Knarik Torosianové ukládají chléb do skladu, kde vydrží i několik měsíců, ale pár nejlepších čerstvých lavašů si hosté při večeři moc rádi vychutnají rovnou. UNESCO v roce 2014 zařadilo arménský lavaš na seznam nehmotných památek světového kulturního dědictví. Podobné pocty se dostalo i íránským a ázerbájdžánským druhům chleba.
