Článek
„Jmenuji se Asemgul Mukhitqyzyová. Jsem novinářka Rádia Svobodná Evropa a již tři roky pracuji v kazašském hlavním městě Nur-Sultanu. Přesně před 30 lety jsem také žila v hlavním městě, ovšem nikoli Kazachstánu. Byl to Ulánbátar v Mongolsku. Moje rodina byla mezi těmi, kteří se rozhodli vrátit se sem - do Kazachstánu. Můj otec, Mukhit Zhaqsylyquly, byl jedním z vedoucích tohoto přesunu,“ popisuje v úvodním videu autorka reportáže.
Prohlíží si stará alba a na kameru pak ukazuje fotografii, která byla pořízena v mongolském Baganuuru. „Toto jsou etničtí Kazaši, kteří se rozhodli cestovat s námi. Udělali jsme skupinovou fotku. Někteří z nich už nežijí. Ostatní jsou roztroušeni po různých částech Kazachstánu.“
Putování skupiny do nové vlasti se časově shodovalo s návratem sovětských vojsk z východní Evropy. „V té hektické době se nedaly koupit žádné jízdenky na vlak. Podařilo se nám ale objednat si dva vagony do Naušeku v Burjatsku na Sibiři. Představte si: Bylo tam jen 180 míst pro 600 lidí! Měli jsme tam novorozence i devadesátiletou ženu na nosítkách.“
A proč se vlastně všichni tito lidé v roce 1991 vraceli do Kazachstánu?
Když se rozpadl Sovětský svaz, tvořili Kazaši zhruba jen 40 % obyvatel země, a to znepokojovalo politiky i úředníky nového nezávislého státu. Proto se rozhodli vyzvat všechny etnické Kazachy, kteří v tu dobu žili v jiných zemích, aby se vrátili do své původní vlasti.
Řada z nich přišla do horších podmínek, než ve kterých do té doby žila. „Když jsme přijeli do určené vesnice, přidělili nám starý dům, ve kterém nikdo nebydlel. Ten dům byl opuštěný. Omítka se odlupovala. Ve zdech byly praskliny. Bylo děsivé strávit tam noc. Když jsem šla spát, slyšela jsem, jak všude pobíhají myši. A když myši utichly a my se snažili usnout, tak začali ze stropu padat brouci. Nikdy jsme nic podobného nezažili,“ popisuje své tehdejší pocity sestra reportérky Maira Mukhitqyzyová.
Otec rodiny pracoval v Mongolsku jako inženýr. Teď se ale musel naučit, jak farmařit. A jeho manželka, jak péct chleba.
Těžké to ale bylo i pro jejich děti. „Až do konce jedenácté třídy jsem nechtěla, aby někdo věděl, že pocházím z Mongolska. Přiměla jsem otce, aby k našemu příjmení přidal slovanskou příponu ‚ova‘, abych se nějak neodlišovala od ostatních dívek. Měla jsem i kamarády, kteří se se mnou přestali bavit, když zjistili, že pocházím z Mongolska. Nadávali mi a říkali ‚ty jedna Mongolko‘,“ vzpomíná na těžké začátky v Kazachstánu Asemgul Mukhitqyzyová.
Výzvu k návratu do Kazachstánu přijaly téměř dva miliony lidí - z Uzbekistánu, Číny, Mongolska a dalších zemí.
Zpráva OSN z roku 2006 uvádí, že cílem repatriačního programu bylo zachování národní identity. A že integrace repatriovaných Kazachů byla významnou výzvou vzhledem k diskriminaci a předsudkům těch, kteří zde už žili, a také vzhledem k sociálním a ekonomickým problémům, které s příchodem nových občanů souvisely.
Více v úvodním videu. Další reportáže z produkce RFE/RL najdete zde.
