„Křičela jsem, aby mě nechal.“ Svědectví ženy znásilněné vojáky

„Ještě teď se celá třesu. Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Dostávám silná sedativa, ale nepomáhá to. Mám noční můry, že mě hledají, že mě pronásledují… Je to šílené,“ svěřuje se svými pocity v reportáži RFE/RL mladá Ukrajinka.

Ruští vojáci ji napadli 9. března. „V devět hodin večer jsem šla s manželem spát. Někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem si, že je to možná strýc Víťa, který bydlí vedle nás, že se možná něco stalo. Otevřela jsem dveře. Byli tam tři ruští okupanti. Jeden z nich řekl: ‚Půjdeš s námi a tvůj muž bude odveden na velitelství.‘ ‚Proč?‘, zeptala jsem a začala jsem se třást. Měla jsem velký strach. Řekla jsem jen: ‚Nezabijete nás?‘, ‚Když uděláte, co chceme, tak ne‘, odpověděli.“

„Pak vyšel ten druhý voják ven, aby zkontroloval zbraně. Jmenoval se Dáňa. Oni si totiž říkali jmény: Oleg, Dáňa a velitel Sáňa. Ten Dáňa mě vytáhl ven. Křičela jsem, aby mě nechal. On si toho ale nevšímal. A pak mě odvedl k jinému domu, kde bydlela sousedka Nataša s manželem. Bylo mu asi tak devatenáct let. Začal mě osahávat.“

Snažila se bránit, ale voják měl samopal, kterým jí pohrozil; nemohla nic.

„Pak vyšel z domu Natašin manžel a řekl: ‚Co chceš?‘ Ruský voják mu jen nařídil, aby odešel pryč. Vezmu si tvou ženu a tobě se nic nestane, řekl. Saša ale odejít odmítl. Řekl jim: ‚Já jsem taky Rus, ty chceš zastřelit Rusa?‘ A on mu jen namířil pistoli na hlavu a vyšel výstřel. Slyšela jsem jenom ránu. To bylo všechno. Nepřestávala jsem se třást.“

„Oni pak našli Natašu a odvedli ji. Obě nás odvedli do jiného domu a tam… Neviděla jsem, jak Natašu znásilnili, protože ji ten druhý voják vzal do jiného pokoje. Dáňa byl se mnou v prvním patře. Bála jsem se. Byl tak krutý, velmi krutý. Myslela jsem, že mě zabije, nebo že je na drogách. Ale byl z něj silně cítit alkohol. Chtěla jsem si s ním promluvit. Myslela jsem si, že ho rozptýlím rozhovorem, aby mě nechal být. Ptala jsem se ho, jestli má přítelkyni? … Donutil mě k hrozným věcem. Byla jsem v šoku. Ani nevím, jak jsem se pak z toho domu dostala. Běžela jsem domů, ale manžel tam nebyl. Byla jsem vyděšená. Tak jsem šla za strýcem Víťou. Otevřel mi dveře. Pořád jsem se třásla. Řekla jsem mu, že mě znásilnili a že zabili Sašu.“

Policie se domnívá, že je takových případů více, ale ženy ze strachu často odmítají vypovídat.

Podle policejního šéfa Andrije Něbytova není sexuální násilí součástí vojenské strategie ruské armády, je ale signálem rozvratu bojové morálky ruských vojáků.