Článek
„Pro nás je to obrovské osobní vítězství. Samozřejmě pro Bělorusko to není až tak důležité, ale… je to alespoň něco pozitivního,“ komentuje vývoj událostí, které završily dvouleté martyrium, Vital Kuzněčyk. Novináři televize Current Time s ním i jeho synem Uladzislauvem natáčeli v Lotyšsku, kam se dvojici podařilo dostat po skoro dvou letech, která strávili v objektu švédského velvyslanectví v Bělorusku.
Jejich příběh začal 6. září 2020 během demonstrace ve městě Vitebsk na severovýchodě Běloruska. Oba se zde zúčastnili protestů proti zmanipulování výsledků běloruských prezidentských voleb v témže roce.
Policie protestujícím zablokovala cestu a začala je zatýkat. Několik policistů začalo během zatýkání Vitala Kuznečika bít. Syn ho popadl a společně utekli. Několik dní se skrývali, poté se rozhodli vydat se na švédskou ambasádu požádat o pomoc. Věděli, jak tvrdě režim diktátora Alexandra Lukašenka trestá odpor.
Zaměstnanci švédského velvyslanectví jim dovolili na krátkou dobu zůstat. Tato doba se nakonec prodloužila na 21 měsíců. Podle švédských zákonů nemohli být na běloruském území považováni za uprchlíky, a tudíž ani nemohli požádat o azyl. Jejich situace se postupně stávala čím dál zoufalejší.
„S pracovníky velvyslanectví máme dobré vztahy. Všichni naší situaci rozumějí. Všichni vidí, co se v naší zemi děje. Ale nevíme, co dělají švédské úřady. Jako by se snažily celý ten proces protahovat,“ svěřil se v únoru ve videorozhovoru z budovy velvyslanectví Vital Kuzněčyk.
Nakonec se ale muži rozhodli s pomocí pracovníků ambasády ze země utéct.
Objekt zastupitelského úřadu, který byl nepřetržitě sledován běloruskými bezpečnostními silami, opustili schovaní v autě 1. června. Odjeli na domluvenou lékařskou prohlídku v jiném městě.
„Nejděsivější bylo rozhodnutí opustit ambasádu. Když jsme vyjeli z Minsku, pořád jsme se rozhlíželi, jestli nás někdo nesleduje. Ulevilo se nám, když jsme nikoho neviděli. Pak jsme přijeli do nemocnice. Švédové se nás tam zeptali, jestli chápeme, že se už nemůžeme vrátit. A že nás sem jen odvezli na lékařskou prohlídku. ‚Ano,‘ odpověděli jsme. Pak jsme vyšli z nemocnice a bylo to,“ popisuje útěk Uladzislau.
„Měli jsme brýle, měli jsme čepice, všechno jsme to měli ještě z domova. Zamaskovali jsme si obličeje. Šli jsme rovnou do města. Nebyly tam ani žádné kamery. Takže jsme se cítili klidní.“
„A taky jsem měl vousy,“ dodává Uladzislauvův otec Vital.
Nejprve jeli vlakem a pak taxíkem do jedné vesnice kousek od lotyšsko-běloruských hranic.
„Bylo to o půlnoci. Všichni ve vesnici spali,“ uvádí Vital.
„Měli jsme v plánu překročit hranice o půlnoci. Bylo skvělé, že jsme měli GPS navigaci a pro jistotu i kompas. Ale neměli jsme si čím svítit na cestu. Šli jsme v úplné tmě jen s pomocí GPS. Cesta vedla přes les, bažiny a pole,“ vzpomíná na nebezpečnou cestu Uladzislau.
„A kdy jste se začali cítit bezpečně?“ ptá se reportér.
„Když jsme přelezli plot. Přehodili jsme přes žiletkový drát kabát a přelezli jsme ho. Kabáty se samozřejmě roztrhly a zůstaly tam viset. I když jsme se pořád báli, že tam možná bude ještě jeden plot.“
Ale žádný plot už tam nebyl. Místo toho oba muže zastavila lotyšská pohraniční stráž a nabídla jim čaj. Oba muži byli konečně v bezpečí. Radost jim kazilo jen pomyšlení na to, že se asi do své vlasti nebudou moci v blízké budoucnosti vrátit.
„Co si myslíte o současné situaci v Bělorusku? Věříte, že se změní?“ zeptal se jich novinář z televize Current Time.
„Aby se to stalo, musel by být svržen Putinův režim. To je to hlavní,“ myslí si Vital.
Vital a Uladzislau Kuzněčykovi požádali v Lotyšsku o azyl a začali si zde budovat svůj nový život.
Více v úvodním videu. Další reportáže z produkce Rádia Svobodná Evropa najdete zde.
