Hlavní obsah

Zemřel gay, který změnil Česko. A ještě změní

Foto: Profimedia, Seznam Zprávy

Jiří Hromada svou hereckou kariéru utlumil ve prospěch vznikajícího hnutí za práva lidí s menšinovou sexuální orientací.

Překážky, které museli lidé jako Jiří Hromada překonat, se nám dnes zdají skoro směšně nízké - jenže ve své době jen k pokusu odrazit se před nimi byla potřeba velká porce osobní odvahy.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šťastné slovo

Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.

V pondělí zemřel v 66 letech Jiří Hromada. Herec, dabér a taky jeden z mimořádně úspěšných politických lobbistů, díky němuž je dnes Česko lepší zemí pro statisíce svých občanů.

A pokud se jednou stane ještě vstřícnější a tolerantnější, bude to znovu zásluha Jiřího Hromady, protože energie, kterou do svého úsilí o rovnoprávnost napřel, přetrvá i jeho odchod.

Jiří Hromada byl gay. Veřejnost to věděla od počátku 90. let, kdy svou hereckou kariéru utlumil ve prospěch vznikajícího hnutí za práva lidí s menšinovou sexuální orientací. A byl úspěšný: Jako předseda Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) a Gay iniciativy pomohl během patnácti let prosadit zákon o registrovaném partnerství - spolu se Slovinskem jako v prvních postkomunistických zemích.

Dnes to vypadá už úplně samozřejmě, jako něco, co tu vždy bylo a je, a dokonce i ti nejkonzervativnější bojovníci „proti LGBT+ ideologii“ argumentují v debatách o dalším rozšíření práv slovy „přece už máte registrované partnerství, takže co byste chtěli víc“.

Jenže na život a dílo pana Hromady se nelze dívat optikou, která jen obtížně dohlédne do doby, v níž o své cíle usiloval. Protože překážky, které museli lidé jako on překonat, se nám dnes zdají skoro směšně nízké - jenže ve své době k pouhému pokusu odrazit se před nimi byla potřeba solidní porce osobní kuráže.

Už jen fakt, že o něm už 30 let mluvíme jako o „gay aktivistovi“. I když tahle role ani dnes není úplně bez rizika, on se k ní přihlásil v časech, kdy se vtipy o „teplouších“, případně rovnou „buzerantech“, servírovaly bez „falešné politické korektnosti“ v hlavním vysílacím čase celostátní televize.

V některých botách jsme prostě nešli a jít ani nemohli, takže si dokážeme obtížně představit, co to obnáší. Muži přesto většinou přesně vědí, co chtějí a potřebují ženy, příslušníci bílé většiny dokážou nejlépe poradit lidem z menšin – a heterosexuálové jsou těmi nejpovolanějšími soudci nároků a pocitů homosexuálů. I když - samozřejmě – proti nim nic nemají, dokonce mezi nimi najdou „spoustu přátel“, ale…

Komunistické Československo přestalo homosexualitu kriminalizovat už v roce 1961, což ale vůbec nic neříká o míře „tolerance“, se kterou vládnoucí dělnická třída k lidem s odlišnou sexuální orientací přistupovala. Oficiálně neměla homosexualita v nové, lepší společnosti vůbec existovat, pokud ano, pak schovaná v hluboké anonymitě. V reálu ovšem tahle informace o soukromých životech často sloužila jako ideální kompro, s nímž bylo možné takové lidi vydírat a ponižovat.

Pokud máte dnes dojem, že to v ateistickém a tradičně tolerantním Česku (vtip) nezanechalo hluboké stopy i po pádu komunismu, jste na hlubokém omylu. Oněch patnáct let, které uplynuly od přijetí zákona o registrovaném partnerství, znamenalo pro Jiřího Hromadu a jeho kolegy především každodenní překonávání předsudků a nulové informovanosti.

I ten slavný zákon o registrovaném partnerství byl nakonec po sedmi letech bojů a čtyřech neúspěšných pokusech přijat nakonec jen proto, že si tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek myslel, že by mu to snad mohlo při volbách 2006 hodit nějaké to procento navíc, a před závěrečným hlasováním Sněmovny, která se musela vyrovnat s teatrálním vetem prezidenta Klause, postavil svůj poslanecký klub do latě. Díky mu za to.

Jiří Hromada to tehdy dokázal - a do konce života pak musel poslouchat, že to je taky maximum toho, na co má LGBT komunita v Česku nárok, protože přece tehdy slíbil, že nic víc už chtít nebudou – a rozhodně ne manželství pro všechny.

Není to pravda. A to teď vypusťme logickou pochybnost, jak asi tak jeden člověk mohl takové sliby vůbec dávat i za generace svých nástupců.

Sám Jiří Hromada to před několika lety vysvětloval v rozhovoru pro časopis LUI - mimochodem je v něm poznat, kolik politických a diplomatických dovedností si během těch let osvojil: „Nic takového opravdu nepadlo. To je to jediné, na co se teď zmohli – lhát a neříkat pravdu o tom, jak to skutečně bylo. Ano, měli jsme problémy s adopcemi. Poradci nám říkali, že když tam nebudou, tak zákon projde. A když projde, nějaká dvojice musí postupně u soudů o adopce trpělivě žádat, až Ústavní soud tu část jako protiústavní zruší. A to se přesně stalo před několika lety.“

Konzervativci měli ale vlastně pravdu, když v roce 2006 varovali, že se přijetím registrovaného partnerství otevírají dveře do světa, kam oni rozhodně směřovat nechtějí, i když je k tomu ani nikdo nenutí. Když se podíváme na seznam zemí, které registrované partnerství od 90. let přijaly, zjistíme, že se tenhle institut časem změnil na plnohodnotné manželství pro všechny. A úplně stejně to dopadne i v Česku. V tomhle volebním období se to ještě nepodařilo, ale posun k nové podobě „partnerství“ s větším množstvím práv, které začne po dalším kole vášnivých debat platit na Nový rok 2025, je samozřejmě jen další zastávka na stejné cestě.

A až jednou jako země konečně dorazíme do cíle, měli bychom si hned vzpomenout na Jiřího Hromadu, protože to byl on, kdo udělal první nejtěžší kroky.

Doporučované