Úkol splněn: Česká televize i rozhlas zůstanou bez peněz

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud chcete opravdu vědět, co se stane v české politice, pak ano, jste tu správně, protože některé věci vám řekneme docela přesně.

Třeba v březnu jsme předpověděli, jak to asi tak dopadne se slibem vládní koalice zvýšit poplatky za veřejnoprávní rozhlas a televizi. Dovolte, abych po vzoru a s vytříbeným citem pro vlastní velikost Václava Klause citoval sám sebe: „Představa, že by takhle citlivá věc (TŘICET PĚT KORUN měsíčně) mohla projít celým parlamentním procesem do konce roku, je spíš fantasmagorie.“ 

A taky že ano, šéf poslanců ODS Marek Benda skutečně ve čtvrtek přes MF Dnes oznámil, že se plánované zdražení od příštího roku už nestihne protáhnout Sněmovnou i Senátem, takže možná v prvním kvartále roku 2025, k čemuž bych si opět dovolil zmínit jednu předpověď ze stejného textu sebestředného autora: „Logicky následuje otázka: opravdu pak bude chtít někdo zvedat poplatky o tak obří částku v roce sněmovních voleb?“

Jsou tací, kteří věří, že by se to opravdu mohlo povést, nicméně scénář „možná od prvního dubna, ale uvidíme“ bylo možné v neformálních debatách slyšet od koaličních poslanců už letos v létě, včetně významného povzdechnutí na konci věty.

Až se bude sepisovat kronika tohoto volebního období, bude samozřejmě možné jako ukázku pozoruhodné nemohoucnosti téhle vládní koalice vybírat v mnoha kategoriích, ovšem kapitola „média veřejné služby“ si zaslouží samostatnou zmínku.

Začněme třeba volebními programy obou někdejších volebních koalic.

Program Spolu 2021: Zaměříme se na udržitelnost financování veřejnoprávních médií, což je nejzákladnější podmínka nezávislosti.

Program PirSTAN: „Zajistíme trvale udržitelné financování, které zabezpečí ekonomickou nezávislost médií veřejné služby, bude reflektovat klesající reálnou hodnotu peněz a bude nezávislé na aktuální politické moci.

To vypadalo nadějně, že? Člověk by si skoro řekl, že to třeba hodlají i udělat. Prvním varováním mohlo být programové prohlášení Fialovy vlády, kde se náhle o bájné nezávislosti veřejnoprávních médií neobjevilo ani slovo, nepočítáme-li vágní příslib „nových mediálních zákonů“.

A pak přišel ministr kultury Martin Baxa a najednou jsme v létě 2022 slyšeli něco úplně jiného: Nic nebude.

Ve chvíli, kdy byl novým generálním ředitelem ČT loni v červnu zvolen Jan Souček, Baxa otočil a slíbil oběma médiím přidat: ČT pětadvacet (na 160) a ČRo deset korun (na 55).

Jenže koalice brzy ke svému překvapení zjistila, koho všeho tím popudila, což ji předtím nemohlo napadnout, protože kdo by to byl řekl, že když zatížíte povinnou platbou každý chytrý telefon i internetové připojení a firmy podle počtu zaměstnanců, asi to nějakou debatu, zvlášť v době ekonomického útlumu, přece jen vzbudí. Takže vláda nakonec ještě všechno ještě jednou promyslela a celkové zdražení pro rozhlas i televizi dohromady mělo činit - po šestnácti, respektive devatenácti letech v případě Českého rozhlasu - pouhých 25 korun měsíčně. Teď je pod stolem i tenhle kompromis.

Existují pouze dvě vysvětlení.

První: Tahle vláda a její spolehlivá sněmovní většina je absolutně neschopná.

Druhé: Tahle vláda a její spolehlivá sněmovní většina si ve skutečnosti nikdy žádné zvýšení poplatků a „zajištění nezávislosti veřejné služby“ nepřála, bez ohledu na to, co měly její strany ve svých volebních programech.

Nejpravděpodobnější bude kombinace obou možností, výsledek je ale stále stejný.

Je to přístup, který u mnoha politiků známe za ty roky až důvěrně dobře. V opozici jsou ochotni hájit nezávislost a svobodu médií (nejen těch veřejnoprávních) do roztrhání těla, jakmile se dostanou k moci, začnou je stejná média pochopitelně iritovat a směrem k těm veřejnoprávním pak pocítí nepotlačitelnou touhu je přidusit až vydírat, k čemuž mají najednou skvělou příležitost a prostředky.

Slyšíme v posledních dnech zdánlivě vážně míněnou debatu na téma „co to vlastně ta veřejná služba znamená, co do ní patří, a co už ne“, která přece měla předcházet samotnému zvýšení poplatků. Ano, tahle diskuse se ledaskde ve světě vede už minimálně deset let a v Česku byla potlačena zejména kvůli faktu, že tu jeden politik (Andrej Babiš) osobně ovládal významnou část mediálního trhu a dnešní vládní politici kdysi pokládali Českou televizi i rozhlas za své tiché spojence - a tuhle myšlenku s chutí prodával a dodnes neustále opakuje i Babiš.

Proč jsme tedy tu debatu nevedli poslední tři roky? Není to nic jednoduchého, když z jedné strany slyšíte názory, podle nichž má veřejná služba vysílat maximálně tak zprávy, možná dokumenty, pár výchovných pořadů a možná přímý přenos volejbalové ligy. A ta druhá si zase myslí - při čtení příslušných zákonů vcelku oprávněně -, že se pod definici „veřejné služby“ vejde v zásadě úplně všechno, včetně už zjevně nekalé konkurence na trhu, který opravdu vypadá úplně jinak než v 90. letech, kdy jsme tu model soužití veřejnoprávního a komerčního vysílání zaváděli.

Jenže my jsme s touhle hádkou – do níž se milerád zapojím jako obhájce smyslu veřejnoprávních médií, fanoušek StarDance a zároveň tvůrce obsahu, který si s produkty ČT s ČRo v některých chvílích může konkurovat – ani pořádně nezačali.

Shrňme to: Po téměř třech letech existence vlády, mávající kdysi vlajkou nezávislých médií, jsme v situaci, kdy neexistuje ani náznak dohody, co dál chceme dělat s veřejnoprávní televizí a rozhlasem. Přičemž všichni tak nějak tušíme, že zlaté časy skončily, obě média nutně čeká redukce a hledání nového smyslu jejich existence. Nemáme nic, kromě dvou vyhladovělých médií, která mohou být celkem svižně proměněna v krotké vládní vysílačky - ať už tu bude vládnout kdokoliv.

Skvělá práce.