Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Čas se krátí, tak abyste to neprošvihli: Do středy 16. října ještě stále můžete nominovat své kandidáty na Ceny za svobodu projevu, tedy - slovy organizátorů - „odvážné jednotlivce i organizace, kteří se dlouhodobě staví na podporu ubývající svobody slova proti umlčování nepohodlných názorů“.
První vítěze poznáme 20.listopadu a nepochybuji o tom, že budou vybráni s největší pečlivostí porotou, v níž najdete významné osobnosti v čele se členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadimem Petrovem, nominovaným do toho orgánu hnutím ANO v roce 2019, tedy v čase, kdy tehdejší předseda vlády Andrej Babiš přispíval k rozkvětu svobody slova kontrolou jednoho z největších vydavatelství plus nejposlouchanější rozhlasové stanice v zemi.
Čímž samozřejmě nechci celou akci a cenu hned shazovat, protože případnou zaujatost pana předsedy jistě vyváží další členové poroty. Kupříkladu člen Rady ČT Pavel Matocha, o jehož citu pro svobodu slova kolují na Kavčích horách legendy, případně ombudsman Stanislav Křeček, takže si připomenete, že stále ještě máme nějakého ombudsmana Stanislava Křečka.
Tak ještě jednou a vážně: Svoboda slova patří všem, takže když má někdo pocit, že je v ohrožení, má plné právo to říkat, poukazovat na rizika a nebezpečné tendence, které spatří. Občas to může být i trochu otravné, možná přepjaté a afektované, přesně podle slavné definice nejhlasitějších ochránců svobody slova, kteří své přesvědčení, že je svoboda slova mrtvá a my se vracíme v lepším případě do 70. let, napíšou nejdřív na Facebook, na X, na Instagram, pak o tom natočí podcast, živý stream na YouTube, a když budou mít štěstí, pozvou je s tím do nějaké televize.
Ale se svobodou slova to tak je - vlastně je hrozně otravná. Před 35 lety jsme po ní volali, protože jsme si pod ní představovali všechny ty ušlechtilé myšlenky, které byly do té doby umlčovány. No a vcelku brzy jsme zjistili, že svoboda slova znamená, že se především musíte nějak vyrovnat s názory, s nimiž nesouhlasíte, které jsou pro vás často až nepříjemné, pobuřující, někdy máte dokonce chuť po těch, co je vyslovují, plivnout - ale také je dobré vědět, že stejně tak mohou na někoho působit zrovna vaše postoje.
Hledat hranice svobody slova je – ehm, teď nepřijde žádná hluboká myšlenka – dost složité. Z dobrých historických důvodů jsme se jako společnost většinově shodli, že se do téhle svobody nevejde třeba popírání holokaustu, výzvy k likvidaci menšin nebo vlastně kohokoliv i nejhorší rasistické výroky.
A ještě o něco složitěji se tyhle limity hledají v době informační války. Což jsme poznali třeba v únoru 2022, kdy stát nechal po ruském útoku na Ukrajinu vypnout několik „dezinformačních webů“, o nichž v podstatě 99,7 procenta populace v životě neslyšelo. Byl to špatný a hloupý krok učiněný v panice, a člověka snad může trochu uklidnit fakt, že k tomu už dospívají i české soudy.
Vlastně trochu sdílím názor, že se z „boje s dezinformacemi“ stala trochu vyprázdněná nádoba, že „dezinformacemi“ a „dezinformátory“ čistě z lenosti označujeme příliš mnoho věcí a lidí, protože nás nenapadá přesnější označení. Ale také je pravda, že jsme jako společnost denně intenzivně bombardováni tunami záměrně vypouštěných lží - od těch úplně primitivních až po celkem sofistikované - alespoň pro publikum, na které míří. Co s tím chceme a budeme dělat? Možná se nakonec dohodneme, že nic, protože jsme dostatečně silní, abychom se s tím vyrovnali bez riskantních manévrů na hraně Ústavy. Ale nenamlouvejme si také, že se na frontách ideologického boje vůbec nic neděje.
Teď už je ale namístě konstruktivně se zapojit do soutěže. Sice tak nějak tuším, koho asi porota vybere, nicméně také se mi zdá, že organizátorům ze Společnosti pro obranu svobody projevu přes široký celosvětový přehled v poslední době nějak systematicky unikají excesy, které se dějí v našem nejbližším okolí. Kupříkladu na Slovensku či v Maďarsku, které se jinak těší stálým sympatiím této organizace.
Takže bych si dovolil na cenu nominovat lidi a organizace, kteří skutečně pro svobodu slova něco dělají, protože ji hájí vlastním příkladem a na vlastní riziko.
Porotě proto doporučuji šéfredaktora slovenského webu Aktuality.sk Petera Bárdyho, který právě teď čelí šikanózní žalobě slovenského premiéra Fica za to, že na obálku své knihy použil Ficovu fotku. Ocenění Bárdyho by znamenalo také symbolické povzbuzení pro svobodnou slovenskou žurnalistiku, která pracuje pod čím dál silnějším tlakem bratislavské politické reprezentace, už nijak nezakrývající, že hodlá svobodná média přivést k poslušnosti a zničit.
Cenu si zaslouží i moje redakční kolegyně Kristina Ciroková, kterou slovenská prokuratura podezřívá z toho, že se dopustila zločinu, když dělala svou práci.
A konečně, podporu a ocenění by jistě ocenili i v Maďarsku, kde svoboda slova a médií pod autokratickou vládou Viktora Orbána doslova trpí. Vědí o tom třeba v investigativní organizaci Átlatszó, kterou maďarská vláda a její média označují za „zrádce národa“. Opravdu tomu ochránci svobody slova hodlají jen tak beze slova přihlížet?
Not on my watch!
Všechny tři tyto nominace jsem řádně zaslal porotě a věřím, že budou posouzeny s plnou odpovědností a vážností, jak si zaslouží! A pokud máte dojem, že chcete mé návrhy podpořit, učiňte tak v přiloženém formuláři. Můžete dokonce vyhrát hodnotnou věcnou cenu.
Děkuji za pozornost. Ať žije svoboda slova!
