Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Přiznejme si to, čeští obdivovatelé Donalda Trumpa se momentálně nenacházejí v optimální situaci.
Přinejmenším ti, kteří zároveň věří ve zdravý rozum nebo v Ameriku, jak jsme ji celý život znali. Anebo třeba v postulát, že nelze trestat zemi zákeřně napadenou mnohem silnějším sousedem, ale že je naopak správné stát na její straně a pomáhat jí.
Lehké to nemají ani ti, co si od Trumpa vypůjčili červenou čepici a teď rychle pálí všechny fotografie, když zjistili, co to může znamenat pro jejich voliče.
Četl a slyšel jsem v posledních dnech mnoho rozhovorů s politiky různých stran koalice i opozice od Alexandra Vondry po Alenu Schillerovou. Upřímně mi jich bylo chvílemi líto, protože si dovedu živě představit, jak obtížné je se z takové pozice vykroutit.
Výjimečně tu proto zdarma nabízíme náměty a nevyžádané rady pro všechny, kteří loni v listopadu jásali nad zvolením Donalda Trumpa prezidentem USA jako nad „vítězstvím zdravého rozumu“. A dnes si moc přejí, aby se na to pokud možno zapomnělo. To se ale nestane.
Třeba zrovna místopředseda ODS Alexandr Vondra. Ten ještě loni v lednu tvrdil, že by jako americký občan Donalda Trumpa nevolil. Posléze v listopadu stejného roku prohlásil, že by jako americký občan Donalda Trumpa volil. Pokud jste trochu jako Alexandr Vondra, čeká vás patrně celá řada otázek na toto téma.
Takže – základním komunikačním východiskem se tu může stát důrazně opakovaná poučka, podle níž „Trumpa nelze brát doslova, ale je nutné brát ho vážně“.
Samozřejmě následuje riziko otázky, zda tedy máme brát vážně Trumpova tvrzení o tom, že Volodymyr Zelenskyj je diktátor, válku začala Ukrajina a Putinovi se dá věřit. V takovém případě nedoporučujeme únikovou variantu „nelze brát tak úplně vážně všechno, co řekne“, neboť tím popíráme sami sebe, respektive naše základní komunikační východisko. Sporná je ovšem i reakce ve stylu „vždyť ten výrok se Zelenským si ani sám Trump nepamatuje“. Tím jaksi implikujeme, že jsme vsadili na politika s jistými omezeními v intelektuálních schopnostech.
Mnohem vhodnější únikovou cestou se zdá například odpověď: „Tak já samozřejmě nesouhlasím se vším, co Donald Trump říká.“ To není špatné, je však nutno se připravit na doplňující dotaz: „A s čím přesně z toho, co říká, tedy souhlasíte?“
Zde už je možné vybrat si z široké palety možností. Například: „Donald Trump má nepochybně pravdu, že pomalu zaostávající Evropa musí odpovídat sama za sebe a nemůže věčně spoléhat na mama hotel na účet Spojených států.“
Je pravděpodobné, že se novináři následně pokusí o protiofenzivu: „Souhlasíte tedy s tím, aby naše země vydávala na svou obranu pět procent HDP, jak žádá Donald Trump?“
Pokud si můžete být jisti, že vám vaši voliči odpustí cokoliv a vaši odpůrci vás tak jako tak mají za hochštaplera, můžete samozřejmě reagovat slovy, že by „svět neměl tolik zbrojit, protože chceme všichni přece žít v míru“. Doporučuje se i zvýšený hlas a zrychlené dýchání. Upozorňujeme však, že by někdo mohl vyhrabat text, kde tvrdíte pravý opak. Což je nepříjemné v případě, že jste politik, u nějž by něco takového mohlo někoho překvapit.
Při pokusu o serióznější odpověď zkusíme argumentovat větou: „Byla to naše vláda, která jako první zvýšila výdaje na obranu / dosáhla konečně dvou procent HDP.“ Po připomínce, že tři procenta jsou přece jen víc než dvě (asi tak o 85 miliard korun), se zkusíme tvářit dotčeně, že to samozřejmě víme. A vybereme si ze tří možností dalšího postupu.
První, takzvaně „na Havlíčka“. Pokuste se během ní tazatele zcela utavit dvacetiminutovým proudem nepřetržité řeči, při níž pozornost a odhodlanost protivníka nutně opadne.
Druhá, říkejme jí třeba „na Nachera“. Spočívá ve vytvoření logicky nesmyslné, ale pro naše účely použitelné absurdní paralely („dvojí metr“), například ve formě řečnického otázky: „A kdyby Donald Trump postupoval tak, jak by se vám líbilo, kladli byste mi také otázku, jestli se mi to líbí?“
Třetí varianta – „na Schillerovou“. Ta vyžaduje přechod do pasivně agresivní formy komunikace a protiútoku. Ukažme si to na následujícím příkladu:
Otázka: Rozdáváte kšiltovky, které jsou jasným odkazem na Donalda Trumpa.
Odpověď: Ne, my rozdáváme kšiltovky Silné Česko. Máte něco proti silnému Česku, pane redaktore?
Podobně asertivně je třeba postupovat i při dalších problematických tématech.
Například když dojde na cla na výrobky z EU: „Donald Trump se stará o prosperitu Spojených států, my se staráme o prosperitu Česka, jak to jde dohromady, netuším.“
Nebo když přijde řeč na Elona Muska. Odpovězte: „Je to prostě rocková hvězda.“ A doufejte, že nepadne otázka, jestli někdy Mick Jagger vyhodil během jednoho týdne několik tisíc federálních zaměstnanců, aby je pak zoufale lákal zpět, a ještě k tomu zastavil výzkum eboly.
A samozřejmě může přijít na přetřes personální obsazení Trumpovy administrativy. Zde přichází na řadu nejupřímnější a také vůbec nejuvěřitelnější odpověď vůbec: „Nepřísluší mi komentovat personální obsazení vlády naší spojenecké země. A navíc počkejte, koho posadíme do vlády my.“
Přejeme v debatách hodně štěstí.
