Havla poprvé opravdu zvolili komunisti. Dobře jim tak

Devětadvacátého prosince léta Páně 1989 dospělo Československo, zaostávající, špinavá a stále ještě okupovaná země v srdci Evropy, ke třetímu z šesti klíčových kroků svého mírumilovného přechodu od pozdního bolševismu k normální demokracii.

Po zrušení vedoucí úlohy KSČ v ústavě (29. listopadu) a jmenování první vlády za více než 40 let s převahou nekomunistických ministrů (10. prosince) to bylo zvolení Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky v tehdejším Federálním shromáždění. (Těmi dalšími milníky byly pak svobodné volby v červnu 1990, koncert The Rolling Stones na Strahově v srpnu 1990 a odjezd posledního sovětského vojáka v červnu 1991.)

A protože paměť slábne a pamětníků ubývá, přichází právě teď vhodná chvíle říci si o této volbě ve Vladislavském sále Pražského hradu pravdu, kterou koneckonců s konspiračním pomrkáváním v neděli při pětatřicátém výročí této události jistě mnohokrát uslyšíme: Ano, Václava Havla skutečně zvolili vesměs komunisté. Jednohlasně a aklamací, všemi 323 hlasy, jak bývalo tehdy zvykem v „parlamentu“, jehož poslanci byli vybráni Stranou a vládou při poslední předcházející parodii na volby v roce 1986.

Nebyl to na počátku nových časů zrovna ukázkově demokratický moment, ale taková byla doba. Od pátku 17.listopadu 1989, kdy byl Václav Havel ještě šikanovaný disident, který na jaře toho roku strávil čtyři měsíce v kriminále za „pobuřování“ při Palachově týdnu, uběhlo 42 dní, v nichž země z fáze mrtvolné nehybnosti přešla do sprintu směrem k civilizovaným poměrům.

Zvolení Havla bylo samozřejmě výsledkem vyjednaného a ve výsledku velmi poklidného (pro někoho samozřejmě až příliš sametového) předání moci, jak vzpomíná Petr Pithart třeba v tomhle pozoruhodném textu. Ale taky znamenalo definitivní ponížení komunistické moci. Jednadvacet let ji u moci držely sovětské tanky a vypadalo to, že to tak bude navždy. A to i v půlce listopadu 1989, kdy měli v Polsku za sebou první polosvobodné volby, Maďarsko se k nim blížilo, kdy už padla Berlínská zeď, protože ti, co za ní žili, téměř kompletně zdrhli na podzim 1989 do západního Německa, a dokonce už i v Bulharsku byl po 35 letech ve funkci sesazen místní komunistický paša Todor Živkov.

Československo sice za sebou mělo vlnu protirežimních -  a obvykle tvrdě rozehnaných - demonstrací zahájených v březnu 1988 v Bratislavě a petici Několik vět, kterou do listopadu 89 podepsalo asi 40 tisíc lidí, ale převažující atmosféru té doby docela přesně vystihl poslední federální premiér Jan Stráský, který mi kdysi v rozhovoru řekl: „Bylo mi 48 let a myslel jsem si, že umřu v socialismu.“

A pak to najednou ze dne na den skončilo. Komunisti samozřejmě svého úhlavního třídního nepřítele Havla na Hradě nechtěli, v půlce prosince 1989, po abdikaci své loutkové hlavy státu Gustáva Husáka, dokonce vyrukovali s nápadem na tu nejdemokratičtější možnou přímou volbu prezidenta, protože doufali, že stále jen málo známý Havel nedokáže za krátký čas změnit obraz, který mu vytvořili. Tuhle velkorysou nabídku lidí, kteří více než 40 let žádné svobodné volby nepovolili, bylo samozřejmě na místě odmítnout s lehce škodolibým vzkazem: Ne, budete to vy, kdo si ještě před odchodem do historie sami Havla zvolíte na Hrad. Děkujeme, a pak odejděte.

Pomohl tomu samozřejmě i fakt, že někteří pružnější příslušníci stranické nomenklatury ucítili včas vítr změn a z poraženého tábora stačili přeběhnout do toho vítězného. Jako například Marián Čalfa, v pátek 17.listopadu ještě poslušný a neviditelný ministr poslední komunistické vlády premiéra Ladislava Adamce, 29. prosince již nový premiér „vlády národního porozumění“ vedoucí Československo ke svobodným volbám.

Václav Havel na fotografiích Ondřeje Němce:

Byl to Čalfa, kdo poslance Federálního shromáždění přesvědčil, aby Havla bez řečí a ve vlastním zájmu zvolili prezidentem. Bylo to nedůstojné - ale jen pro ně. Žádný jiný parlament, který by Havla mohl zvolit, k dispozici bohužel nebyl, ten jsme získali až po prvních svobodných volbách v červnu 1990. A ten také Václava Havla 5. července zvolil prezidentem podruhé. Nebyla to už jednohlasná manifestace, 50 poslanců tehdy volilo proti němu, 235 bylo pro.

Václav Havel už nikdy nezískal žádné hlasy svobodně zvolených poslanců KSČM, což je samozřejmě úplně nová strana, která s tou předlistopadovou nemá vůbec nic společného - kromě toho, že úplně všechno. Komunisti pro Havla nehlasovali ani v roce 1992, kdy jeho nezvolení znamenalo další srozumitelný signál rozpadu federálního Československa, ani v letech 1993 a 1998, kdy proti němu stavěli v parlamentní volbě vlastní kandidáty. Havel je na oplátku nezval na Hrad na žádná oficiální jednání.

Byla to tehdy docela pěkná doba.