Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Velká sláva to byla. Až z Prahy dorazily v úterý na křižovatku nedaleko obce Lety delegace všech možných stran a vlád (současné, minulé i budoucí), aby oslavily další významný milník na cestě vědeckotechnického rozvoje této země.
Ve Středočeském a Jihočeském kraji bylo otevřeno celkem 32 kilometrů betonu, po němž můžete svištět autem rychleji a bezpečněji než po normální silnici – a to vše se zpožděním zhruba jen 25 let. Konečně dojedeme z Prahy až do Písku po dálnici. Celých 100 kilometrů. Fascinující.
Ale jinak je to určitě užitečná věc, tyhle dálnice. A existují dokonce i země, kde už nejsou považovány za vrchol civilizačního rozkvětu, ale celkem banální věc, něco jako splachovací záchody nebo fungující elektřina.
Nikoliv v Česku. Tady je otevření každého šestikilometrového úseku považováno za vrcholnou ekonomickou a společenskou událost, po níž se strhnou mezi politickými stranami líté bitky, kdo se o tento fenomenální úspěch víc zasloužil.
V čemž jsou nakonec úspěšnější než v samotné správě země. Kolektivně. Zadejte si do Googlu slova „vláda zprovoznili jsme dálnice“ – jako druhý a třetí odkaz na vás vypadnou facebookové příspěvky ministra dopravy Martina Kupky a jeho předchůdce Karla Havlíčka, z nichž nutně nabydete dojmu, že tu dálnici postavili o víkendech v rámci brigády oni dva, maximálně ještě s Petrem Fialou a Andrejem Babišem.
Na člověka z toho padá až pocit mučivé trapnosti. Petr Fiala se bez saka (!) fotí na plakáty se sloganem „Otevřeme 207 kilometrů nových dálnic“, protože nejspíš spoléhá na to, že oslovuje jen úplné pitomce, co věří, že se dá dálnice postavit od začátku všech nutných kroků do konce za tři roky.
Andrej Babiš ječí ve Sněmovně na poslance, že jim předchozí pravicová vláda nechala v roce 2013 rozestavěných „800 metrů dálnice“. Což by se dalo uznat jedině v případě, kdybychom zapomněli, že ještě nedávno prodával jako příklad jím zařízené „úplně nové dálnice“ rekonstrukci D1, která ovšem začala už v roce 2013 za vlády Petra Nečase.
Takže ne, dálnice se v Česku stavějí pořád neuvěřitelně pomalu. Letošních celkových 110 kilometrů je sice největší porce od roku 1997, ale přes všechnu tu radost, k níž se samozřejmě s mávátkem připojuji, je to spíš k vzteku. Pokrýval jsem před 24 lety kampaň před prvními krajskými volbami. Většina kandidátů, s nimiž jsem mluvil, chtěla jako své poselství voličům protlačit vzkaz, že jim už konečně zařídí tu dálnici, na kterou čekají. (Jaksi bez ohledu na to, že kraje dálnice nestaví.) V roce 2016 zněl pak hlavní slogan hnutí ANO „Dálnice, dálnice, dálnice“. To je posun, co?
A abychom byli fér, hnutí ANO, jejich někdejšímu ministrovi dopravy Danu Ťokovi, Karlu Havlíčkovi i Andreji Babišovi je třeba přiznat, že se za osm let jejich vlády s přípravou a stavbou dálnic pohnulo. A tahle vláda nijak tempo nezpomalila, takže společnou fotografii Fialy, Kupky i Havlíčka všem zúčastněným přejeme.
A pak bychom tu měli jen několik tipů, aby to v tom nadšení nezaniklo.
Z Prahy do Písku konečně dojedeme po dálnici D4. Ale z Prahy do Českých Budějovic pořád nedojedeme ani po D4, ani po téměř souběžné D3 a hned tak se toho nedočkáme.
Rád vzpomínám na onen večer naplněný emocemi, kdy jsem sledoval obavy obyvatel středočeské obce Lešany, aby jim za humny nevedla právě dálnice D3 při výjezdu z Prahy. I já jsem byl trochu nervózní. Každým dnem se měla narodit moje nejstarší dcera. Všechno dobře dopadlo. Lešanští se nemusejí proudů aut obávat, žádná dálnice přes Posázaví nevede – a ještě dlouho nepovede. I dceři se daří dobře. V březnu oslaví 24. narozeniny.
A můžeme popojet. Respektive ne moc, pokud byste to chtěli udělat na dálnici mezi Brnem a Vídní, kterou začali stavět v roce 1992 a dodnes z plánovaných 44 kilometrů jich bylo dosud otevřeno celých šestnáct a půl. V roce 1996.
Čtyřicet kilometrů chybí i dálnici D11 od Jaroměře na polské hranice a pokud se vše podaří dokončit podle plánu v roce 2028, oslaví tak „hradecká dálnice“ ve své konečně kompletní podobě 50. výročí od začátků své výstavby.
Šlo by takhle pokračovat dál, od D6 z Prahy na Karlovy Vary až po Pražský okruh neboli dálnici D0, kde nula značí průměrný počet kilometrů postavených v posledních zhruba patnácti letech, takže z něj stojí od roku 1980 zhruba půlka.
Což samozřejmě znamená ještě mnoho příležitostí stříhat pásky (pro jistotu už při začátku stavby) a tapetovat tím své sociální sítě. Asi to funguje, pochopitelně, ale je to takový ten stejný pocit úspěchu, jako když těsně před letošními Vánocemi velkolepě splníte něco, co jste měli udělat na jaře 2023. (Vím, o čem mluvím.)
Teď už se to ale určitě rozjede a za pár let nám tyhle slavnosti přijdou všední. Co pak? Mám jeden tip, pojďme vsadit na stavbu vysokorychlostních tratí pro železnice. Mám o nich a jejich nezadržitelném vpádu do Česka doma moc pěknou knížku i se spoustou mapek a termínů. Vyšla v roce 2009.
