Babiš nebyl Bureš. Už si to zapamatujte

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dobře, beru to na vědomí. Andrej Babiš nikdy se Státní bezpečností nespolupracoval. Jeho jméno, datum narození a informace, které měl nějaký Bureš sdělit, se v archivních materiálech objevily shodou mnoha jednoduše vysvětlitelných náhod.

Patrně to bylo tak, že se partička příslušníků Státní bezpečnosti v listopadu 1982 sešla v Bratislavě ve vinárně U obuvníka na pravidelné pitce. Po několika skleničkách si uvědomili, že se blíží konec roku a oni pořád ještě nemají splněný plán náboru nových práskačů, takže hrozí, že nebudou prémie. A tak začali vymýšlet, co s tím.

Jeden z nich, jmenoval se Julius Šuman, si vzpomněl, jak mu známá jeho bratrance říkala něco o mladém inženýru Babišovi z podniku zahraničního obchodu Petrimex, čestném muži, který měl ale v rodině tři emigračky a na pracovišti rozdával kopie Havlovy eseje „Moc bezmocných“.

Šumana napadlo, že tohle je přesně typ, který potřebuje, a zapsal Babišovo jméno do registru spolupracovníků. Jeho kolegům se to moc nelíbilo: „Julo, z toho by mohly být problémy. Jsme Státní bezpečnost, vojensky řízená organizace totalitní země. Kdyby prasklo, že je tahle verbovka podvod, jdeme všichni na dlouhý léta do kriminálu,“ varovali ho.

Lstivý Šuman se jen usmál: „Nikdo na to nikdy nepřijde. Osobně budu za Bureše psát všechny jeho zprávy. Navíc, uvědomte si, že my jsme ta hodná StB. Ta zlá sedí patro pod námi.“

Jednomu z jeho kolegů, Františku Hákáčovi, se to přece jen nezdálo. „Ale Julo, uvědomuješ si, že tomu mladému soudruhovi můžeme zničit pověst? Co když se to tady jednou otočí, on zbohatne, vstoupí do politiky a bude se chtít stát předsedou vlády? To by ho mohlo velmi poškodit! Třeba by nás mohl i žalovat!“

Šuman jen mávnul rukou: „Prosím tě, Františku, co jsem slyšel, tenhle Babiš není schopen dát dohromady jednu prostou větu. Co by dělal v politice? No a kdyby se nějaký soud konal, tak prostě řekneme pravdu. Že jsme si to vymysleli. Jsme důstojníci Státní bezpečnosti, všichni nám budou věřit! Dneska lžeme, abychom ten režim udrželi u moci, ale až tu bude svoboda, budeme moci konečně říct všem pravdu.“

Takhle nějak to bylo. Určitě. Nemám nejmenší pochybnosti. Jak někteří jiní, kteří se doufám už teď chytí za nos.

Takže když s touhle verzí dorazil Andrej Babiš za slovenským ministrem vnitra Matúšem Šutajem Eštokem ze strany Hlas, kterou předseda ANO znovu čistě shodou okolností podpořil loni v parlamentních volbách a jejího bývalého šéfa Petera Pellegriniho i letos na jaře v prezidentských volbách, bylo jasné, že celou tuhle nekonečnou ságu na téma „Babiš a StB“ může vyřešit jen rychlý smír.

Upřímně řečeno, je mi už dávno trochu jedno, jestli a jak přesně se Babiš před 40 lety zapletl se Státní bezpečností. Respektive důležité je, že je to úplně jedno jeho voličům. Babiš to s úlevou poznal v roce 2017, kdy slovenský Ústavní soud zrušil rozsudky nižších soudů, u nichž Babiš spory o svůj zápis v seznamech agentů vyhrával. Ano, bylo to kvůli „pasivní legitimaci“, Babiš podle ústavních soudců neměl žalovat Ústav paměti národa, jak bylo ovšem do té doby na Slovensku v podobných případech zvykem. Soudci ale řekli ještě jednu důležitou věc: Výpovědi někdejších estébáků, kteří najednou ochotně Babišovi odsvědčili, že si to celé vymysleli, nelze z dobrých důvodů brát jako hlavní důkaz.

O několik dní později, v říjnu 2017, Babiš suverénně vyhrál sněmovní volby a od té doby si může být jist plus minus třicetiprocentní podporou veřejnosti.

Nic se na tom v podstatě nemění, a pokud se to stane, můžeme si být jisti, že na to nemá žádný vliv čtyřicet let stará historie. Což si můžeme upřímně přiznat třeba po pohledu na výsledky prezidentské volby z ledna 2023, kdy si i „protibabišovská“ část české společnosti našla hrdinu s poněkud komplikovanou osobní historií v době pozdní normalizace. Debata o českém vyrovnání se s minulostí - alespoň v politické rovině - tím definitivně skončila.

Takže zbývá otázka, proč vlastně Babiš o tohle razítko na vyčištění svého jména prostřednictvím politické dohody tolik stál. Jeden důvod je čistě praktický. Vládní koalice se pořád ještě nevzdala absurdního účelového nápadu, že by snad mohla zabránit předsedovi ANO v návratu do Strakovy akademie zpřísněním lustračního zákona. Je to nesmysl, je to vlastně hlavně zbabělé, a pokud můžeme koalici něco doporučit, najděte si na zbytek volebního období nějaké jiné téma, které by třeba mělo i nějaký smysl. Jistě na něco sami přijdete.

Druhý důvod, proč Babiš tenhle smír dojednal, je mnohem jednodušší: Protože prostě může. V Bratislavě dneska vládne obskurní sestava, do jejíž agendy patří mimo jiné i řešení „problémů přátel“.

Proto nechala Ficova vláda, přesně řečeno její ministr spravedlnosti Boiris Susko, v srpnu propustit z vězení někdejšího elitního prokurátora Dušana Kováčika, odpykávajícího si osmiletý trest za korupci.

Proto Ficova vláda zrušila Speciální prokuraturu a rozpustila Národní kriminální agenturu, proto do čela tajné služby SIS usedl Pavol Gašpar, syn poslance Ficova SMERU a místopředsedy parlamentu Tibora Gašpara, momentálně obžalovaného za zneužívání pravomocí a korupci v době, kdy byl policejním prezidentem.

A do téhle atmosféry poptávky a nabídky se Andrej Babiš svým návrhem „co jsme si, to jsme si, já jsem čistý“ skvěle trefil. Vlastně nás mělo napadnout, že takhle nějak to musí dopadnout. Teď si jen můžeme tipovat, jak se bratislavské spiknutí ochotných popasuje s půlmiliardovou pokutou, kterou Babišovu Penamu udělil slovenský Protimonopolní úřad.

Na celém tomhle příběhu mě vždycky vlastně fascinovala jedna věc. Proč se Babiš k žalobě ohledně své spolupráce rozhoupal až v roce 2012, krátce po svém ohlášeném vstupu do politiky, když už o svém jménu na seznamech musel vědět nejméně patnáct let. Dokonce jsem se ho na to i kdysi ptal přes aplikaci „Pojď do mě“ a pan tehdejší premiér mi ochotně vysvětlil, že když byl jen v byznyse, neměl potřebu to vůbec řešit. Moc pěkná je ale zejména jeho myšlenka, že krátce po revoluci bylo skartováno 25 tisíc svazků „skutečných estébáků“.

Ano, to je pravda. Spousta záhad naší minulosti skutečně tehdy před 35 lety lehla popelem a my už se nikdy nedozvíme pravdu. Mimo jiné se tehdy v podstatě ztratil i téměř kompletní svazek agenta Bureše, evidenční číslo 25085.