Zeman měl pravdu. Putin je šílenec, nedělejme zbabělý kompromis

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pamatuju si to jako včera.

Byl čtvrtek 24. února 2022 dopoledne. Seděli jsme v našem kreativním hubu Šťastného pondělí s hotovým, ale také už naprosto nepoužitelným scénářem další epizody. Rusko v noci napadlo Ukrajinu, čímž zahájilo třídenní „speciální operaci“, která právě dnes trvá dva roky.

Na jedenáctou hodinu byl ohlášen projev prezidenta republiky. Aniž bych chtěl někoho znovu traumatizovat mučivými vzpomínkami, ten prezident se tenkrát jmenoval Miloš Zeman. Do konce druhého mandátu mu chyběl právě rok a předchozích devět let zasvětil upřímné snaze udělat z Česka ruskou kolonii.

Takže jsme pociťovali preventivní obavy z toho, co asi tak může v tuhle chvíli říct člověk, který ještě rok předtím hájil Rusko při odhalení teroristického útoku ve Vrběticích. A který týden před ruskou ofenzivou vykládal v MF Dnes, že Putin není blázen, a zprávy o chystané invazi označoval za „blamáž CIA“.

Jenže Zeman nás všechny překvapil. „Rusko se tímto činem dopouští zločinu proti míru,“ prohlásil a pokračoval jako starý dobrý studenoválečnický jestřáb: „Šílence je zapotřebí izolovat a nebránit se vůči němu pouze slovy, ale také konkrétními opatřeními.“

Upřímně řečeno mě to pořád šokuje, i když to čtu po dvou letech. Kolem Zemanova životního obratu se vypráví řada historek, které ho mají učinit aspoň trochu srozumitelným. Stručně řečeno v nich hraje velmi důležitou roli tehdejší Zemanův poradce pro zahraniční politiku a dnešní velvyslanec v Bratislavě Rudolf Jindrák. A také obavy, že by třetí český prezident mohl zakončit svou politickou dráhu v pozici obžalovaného z velezrady.

Ať už to bylo jakkoli, Zemanova nečekaná pirueta aspoň na čas zavřela ústa místní putinovské úderce, která – stejně jako my ostatní – nevěřila tomu, co slyšela.

To, co se stalo pak, překonalo všechny představy o tom, jak se může chovat země, která si do svého čela dvakrát zvolila otevřeně proruského prezidenta. A kde se ještě před pár lety vedly úplně vážně míněné debaty, jestli by Rusko nemohlo být bez tendru odměněno dostavbou několika jaderných bloků.

Nechci se ve formátu, který má občas tendenci pohrávat si se satirou, pouštět do velkého dojímání se. Ale Česko tehdy zažilo svou hvězdnou hodinu, která víceméně trvá dodnes. Češi otevřeli svou zemi, svá srdce i své peněženky, postarali se bez větších problémů o půl milionu válečných uprchlíků, vybrali mezi sebou miliardy na humanitární pomoc i na zbraně.

A pokud výjimečně snesete i ocenění této vlády (není třeba se obávat, že by se to v nejbližší době opakovalo): Kabinet Petra Fialy prošel tímhle obdobím impozantně. Nevezl se na vlně veřejného mínění, ale stál v čele. Premiér jako první světový státník navštívil Kyjev. Češi dokázali jako první najít způsob, jak na Ukrajinu dostat těžké zbraně. A i když se nálady veřejnosti zasažené ekonomickou krizí očekávatelně začínaly měnit, vláda neuhnula. O poslední české iniciativě, o kterou se vláda takticky „rozdělila“ s prezidentem Petrem Pavlem a díky níž by Ukrajina mohla dostat nutnou munici, se dneska nepíše jen v českých médiích, ale v Politicu a Financial Times.

Česko překročilo svůj stín. Z tradičních troublemakerů, kteří se před patnácti lety dokázali hrdinně ubránit jednomu spojeneckému radaru v Brdech, se stalo zemí, jež svým angažmá v téhle světové krizi předala svým spojencům něco cenného: jasný postoj na základě vlastních hlubokých zkušeností s Ruskem, ať už se zrovna jmenovalo jakkoliv, a s jeho násilnickou politikou.

Možná to je víc, než si od nás „staré“ členské země NATO slibovaly, když nás před 25 lety do Aliance přijímaly. Pokud někdo v téhle situaci na Západě selhal, Česko to rozhodně nebylo.

Není potřeba se dál dojímat ani naši roli přeceňovat. Udělali jsme to, co jsme udělat měli. A tentokrát bez všech těch únavných keců, které obvykle provázejí českou „ochotu“ plnit dobrovolně přijaté spojenecké závazky. Což bylo mimořádně úlevné.

Na druhou stranu si to prostě zaslouží poplácání po ramenou. A upřímně řečeno, zasloužil by si ho i premiér, nejlépe ve formě pozvání do Bílého domu. Tam se ani po dvou letech čekání - na rozdíl třeba od Andreje Babiše v roce 2019 - ještě nepodíval, ačkoli tam už 12. března prezident Biden přijme polského prezidenta Dudu a premiéra Tuska.

Má-li to být symbolické poděkování i všem ostatním východoevropským zemím, které hrály v posledních dvou letech tak důležitou roli, dobrá. Ale upřímně - připadá mi to trochu slabé.

Dnes, dva roky po útoku ruských hord na Ukrajinu, je samozřejmě všechno trochu jiné než tehdy. Putinovým fanouškům, kteří se před dvěma lety pár dní neodvážili ceknout, což bylo báječné, otrnulo. Protiukrajinskou kartu vytahoval Andrej Babiš už loni během prezidentské kampaně (i když jeho ANO zatím drží lajnu aspoň při těch nejdůležitějších hlasováních ve Sněmovně). Na síle nabírá volání po „míru“, což ovšem neznamená výzvu Putinovi, aby se sebral a odtáhl z Ukrajiny domů, ale prezidentovi Zelenskému, aby se vzdal a věnoval Putinovi, o co si řekne.

A mění se i míra optimismu, s níž se na Ukrajinu díváme. Stejně jako si Putin před dvěma lety myslel, že bude za týden v Kyjevě, i my jsme před rokem možná naivně doufali, že druhé výročí ruské agrese už se odehraje v jiných kulisách. Nestalo se. A nikdo dnes nedokáže předpovědět, jak a kdy válka skončí.

Možná bude Ukrajina nucena udělat bolavý kompromis s nadějí, že se spravedlnost, která je na její straně, dostaví v budoucnu. Naše povinnost je ale pořád stejná jako 24. února 2022. Pomoci Ukrajině, jak jen bude potřebovat, a podporovat ji v tom, k čemu se sama rozhodne.

A tady je, myslím, namístě naposledy ocitovat moudrého českého státníka a vlastence Miloše Zemana, který před dvěma lety národu ve svém televizním projevu sdělil: „Věřím, že se situace uklidní, nikoli však zbabělým kompromisem, ale rozhodnou reakcí proti agresorovi.“

Měl pravdu, prezident. A platí to pořád.