Tak jde čas. A co když je Babiš nevinný?

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Existují tři věci, na nichž si člověk s lehkou hrůzou uvědomí, jak letí čas.

Samozřejmě nejlíp u vlastních dětí. Opravdu mu ten uzlíček, co se nedávno nedokázal převalit z břicha na záda, právě jedním gestem sdělil, že tohle nechápe jen „L“, rozuměj loser? Kdo ji to ve druhé třídě naučil?

Pak taky u stavby imaginární dálnice D3 z Prahy do jižních Čech, kde se čas dávno zastavil. A i kdyby ji snad někdy dostavěli, vy budete už vždycky do Budějovic pro jistotu jezdit kolem toho – samozřejmě taky nikdy nedostavěného – torza v Miličíně, protože stejně nikdy neuvěříte, že něco jako D3 opravdu existuje.

A pak samozřejmě při sledování příběhu Čapího hnízda, který se definitivně dostal do fáze „je mi úplně jedno, jak to dopadne, jen ať už to prosím skončí“.

Jenže ono to hned tak neskončí. Tenhle týden jsme se dozvěděli, proč Vrchní soud hodil na hlavu soudci Šottovi z pražského městského soudu jeho lednový rozsudek, jímž zprostil Andreje Babiše obžaloby z dotačního podvodu. Takže pojedeme zase pěkně znova od začátku. Začneme zhruba někdy na jaře, před létem se možná dočkáme nepravomocného rozsudku. Pak to půjde zase na Vrchní soud. A tak pořád dokola. Do toho přijdou sněmovní volby na podzim 2025, po nichž bude Sněmovna zase rozhodovat, jestli Andreje Babiše zbaví imunity. Celkově již ve čtvrtém volebním období, čímž bude ustanoven nový český rekord.

Abychom si rozuměli: nevím, jestli má být Andrej Babiš odsouzen za to, že si nechal přispět padesátimilionovou evropskou dotací na svou víkendovou chalupu na Benešovsku. Asi všem – a nejvíc Andreji Babišovi – je jasné, že to byla klasická malá domů, u lidí Babišova typu považovaná za zcela legitimní součást podnikatelského záměru. Ve světě člověka, který si sáhne po stomilionové dotaci na „inovativní“ linku na toastový chléb a pak za ni nechá bojovat celou sobě podřízenou státní správu, aniž by se na vteřinu zastyděl, je to úplně banální příběh. Vy platíte, i když nechcete, on vydělává, protože chce.

Ale protože právo je vždycky jen minimum morálky, neodvážím se tady autoritativně vykřiknout, že by za to Babiš měl jít do vězení. Ale už bych moc rád věděl, co si o tom myslí stát, který si kvůli tomu zřizuje policii, státní zastupitelství a soudy. A my i kvůli tomu platíme daně.

Individuální lidské příběhy se až příliš snadno ztrácejí ve všech těch přehledech „Jak šel čas s Čapím hnízdem“ nebo heslech na Wikipedii. Zkuste si to jen odpočítat podle vlastního života. Za pár dní to bude osm let, kdy police začala tuhle kauzu z přelomu let 2007 a 2008 „prověřovat“. Dobře, to ještě nic neznamená.

Přesně 23. března 2016, shodou okolností v den 15. narozenin mé nejstarší dcery, kvůli „Čapáku“ zasedla Sněmovna na mimořádné a nikdy řádně neukončené schůzi. Táž dcera aktuálně studuje čtvrtý ročník právnické fakulty a je dost pravděpodobné, že vysokou školu dokončí dřív, než tahle legrace skončí. A rozhodně dřív, než z Prahy dojedete do Českých Budějovic po dálnici, abychom nezapomněli.

Poprvé policie Babiše obvinila v říjnu 2017. To byl mimochodem měsíc, kdy ANO suverénně vyhrálo sněmovní volby. Ve stejný den jsem oslavil 45. narozeniny. To je opravdu dávno.

Od chvíle, kdy byl Babiš obviněn, proběhly v zemi dvoje prezidentské, dvoje sněmovní, dvoje komunální, jedny krajské, jedny evropské a troje senátní volby. Ve všech hrál zásadní roli chlapík, který nás možná chtěl okrást o 50 milionů. Což je částka, kterou většina jeho voličů nevydělá za celý život. Ano, samozřejmě, respektujeme všichni – až na Babiše samotného – presumpci neviny. Jen nám pořád chybí docela podstatná informace, jejíž absence docela vážně ovlivňuje celý demokratický proces.

V září 2019 Babišovo stíhání zastavil státní zástupce Šaroch. V prosinci 2019 ho zase obnovil nejvyšší státní zástupce Zeman. To jsou právě čtyři roky. Což je kupříkladu jedno celé volební období Sněmovny. Nebo čas mezi dvěma světovými šampionáty ve fotbale. Kdysi některé děti – třeba já – za stejnou dobu vystudovaly střední školu. V našem příběhu se z takového období stává v podstatě bezvýznamný úsek, kdy se nic nestalo.

Není to bohužel nic nového. Brežněvovské rozměry času, jak tomu říkal ústavní právník Vojtěch Cepl, jsou typickým znakem české spravedlnosti. Vlasta Parkanová čekala 10 let, než byla definitivně očištěna v absurdním případu nákupu letounů CASA.

Osm let byl po soudech vláčen pražský primátor Bohuslav Svoboda, než stát uznal, že chtěl legendární pražskou rozkrádačku Opencard řešit, a ne se na ní napakovat.

Sedm let trvalo, než byl definitivně odsouzen David Rath, kterého kdysi policie chytla za ruku přímo při činu. A to jsou jen příběhy, v nichž se objevují politické celebrity, takže se o ně média zajímají. Nejintenzivněji tedy ve chvíli, kdy je politik obviněn, protože to se tu obvykle samo o sobě bere jako výrok o vině.

Což nás nutně musí přivést ke znepokojující otázce: Co když je Andrej Babiš nevinný? Klidně se to může stát. A po tom, co jsme posledních osm let sledovali, by nás to ani nemělo překvapit. A aniž by člověk chtěl cokoli přivolávat, byla by to opravdu krásná pointa, kterou by ovšem nevymyslel Andrej Babiš, ale stát, který se mu už osm let snaží dokázat, že provedl něco nezákonného. A osm let mu na to nestačilo. Kolik bude ještě potřebovat v případu, který, upřímně řečeno, nevypadá jako nejsofistikovanější spiknutí geniálních zločineckých mozků?

Vidím to živě před sebou: za dalších pět, možná sedm let bude Andej Babiš, usazený v roli mučedníka moderní doby, definitivně osvobozen. Logicky zažaluje stát o náhradu škody. Symbolických by bylo třeba 50 milionů.

Možná to tak nedopadne. Jisté je jedno: děti nám zase povyrostou a do Českých Budějovic stále nedojedeme po dálnici.