Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Přečtěte si Šťastné slovo:
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Osmadvacátý říjen roku 2013 byl divný den.
Země měla čerstvě za sebou předčasné volby, k nimž otevřel dveře červnový monstrózní policejní zásah na Úřadu vlády. A které fakticky znamenaly konec „tradičního“ polistopadového politického uspořádání.
Do Sněmovny poprvé pronikli Andrej Babiš i Tomio Okamura. ODS byla ráda, že vůbec přežila, a smutní vítězové ze sociální demokracie, která nezískala plánovaných třicet, ale pouhých dvacet procent, se v duchu nejlepších vnitrostranických tradic pustili do velkolepé domácí zabijačky. Cílem nebylo nic menšího než odstranění předsedy Bohuslava Sobotky (což se nakonec nezdařilo).
Aktivně jim v tom pomáhal i nový prezident Miloš Zeman, který na Pražský hrad usedl v březnu 2013 poté, co ve druhém kole první přímé prezidentské volby porazil Karla Schwarzenberga. Po patrně nejhnusnější volební kampani, co jsme kdy v Česku zažili.
Kromě svých oblíbených intrik měl ale třetí český prezident na konec října 2013 naplánovanou ještě jednu důležitou věc. „Svůj“ první státní svátek spojený s udělováním státních vyznamenání. A bůh pomsty z Vysočiny se rozhodl, že nám to osladí – a určí tón následujících let.
Už seznam pozvaných stál za to. Chyběli na něm dva rektoři univerzit, Libor Grubhoffer a dnešní ministr školství Mikuláš Bek, kteří Zemanovi neprojevovali dostatečnou servilnost. Takže ceremoniál pak ignorovala většina českých rektorů. Naopak na Hrad zavítal významný český antisemita Adam B. Bartoš, jehož lži použila Zemanova kampaň proti Schwarzenbergovi.
Soupiska vyznamenaných ukázala, na základě jakých kritérií bude Zeman metály rozdávat. Vedle několika nezpochybnitelných autorit typu Jiřího Suchého se bohatě dostalo na Zemanovy přátele a podporovatele. Z nich si připomeňme především plukovníka Jaroslava Vodičku, konfidenta Veřejné bezpečnosti a předsedu Českého svazu bojovníků za svobodu, z nějž dokázal udělat naprosto obskurní organizaci vyznamenávající komunistické mlátičky (třeba exposlance KSČM Zdeňka Ondráčka).
Vodička si samozřejmě na Hrad pro svou medaili Za zásluhy došel. Na rozdíl od zpěváka Vladimíra Mišíka, který z Letné vzkázal, že o metál nemá v téhle konstelaci zájem.
28. říjen 2013 se stal jedním z milníků prašivé doby, kterou jsme měli se Zemanem a jeho partou všehoschopných veksláků prožít a která skončila až letos v březnu, pokud byste na tenhle fakt chtěli zapomenout, což bych se ani nedivil. Takže se ani nebudeme navzájem týrat připomínkami, co všechno jsme se Zemanem v rámci jeho přízračné desetileté mise prožili.
Můžeme se na to podívat optimisticky z druhé strany: česká demokracie přežila, Zemanovi se nakonec kromě důkladné kontaminace veřejného prostoru nepovedlo Česko změnit tak, jak plánoval.
Pusťte si Šťastné pondělí
28. říjen 2023 se tak může stát možná už poslední připomínkou, jak zásadní změnou Česko v poslední době prošlo. Což samozřejmě neznamená, že člověk musí být nadšený z výkonů prezidenta Pavla, nebo snad dokonce Fialovy vlády.
Taky se klidně už za dva roky můžeme ocitnout zase v úplně jiných časech a ti voliči, kteří teď dvakrát za sebou zažili dlouho nepoznaný pocit vítězství, si budou opět drbat hlavu a klást si otázku, kde se zase stala chyba…
Proto bych doporučoval si dnešní slavnostní večer (před finále mistrovství světa v ragby) užít. Dobré důvody se najdou – a jsou i docela pěkně symbolické.
Nejvyšší státní vyznamenání, tedy Řád bílého lva, obdrží Karel Schwarzenberg, onen velký poražený roku 2013. Napadá mě ještě pár lidí, kteří si tuhle poctu zaslouží stejně jako kníže, ale není jich moc. Zásluhy Karla Schwarzenberga o stát jsou nepopiratelné.
Česko možná až časem docení, jaké mělo štěstí, že se muž, jehož rodinu místní lůza vyhnala po roce 1948 do exilu, dal na počátku 90. let do jeho služeb. Přitom klidně mohl ze svého vídeňského paláce dohlížet na správu rodového majetku. Ne že by jej snad politika a moc také nebavily, ne že by člověk musel souhlasit se vším, co kdy řekl a udělal. Ale person jeho velikosti jsme tu po listopadu 1989 měli opravdu jen pár a je dobré to Karlu Schwarzenbergovi znovu říct.
Poslechněte si Šťastný podcast
Úplně totéž platí o Petru Pithartovi, prvním porevolučním předsedovi české vlády, možná té úplně nejlepší, kterou jsme tu po roce 1989 měli, a také prvnímu předsedovi Senátu. Pithart v roce 2016 odmítl už pouhou nominaci na státní vyznamenání od Senátu a pro řád si přijde až letos.
Stejně jako nakonec i Vladimír Mišík. Čímž se nám celý příběh, který začal v říjnu 2013, kruhem uzavírá.
A to úplně kompletně. Protože Miloš Zeman dnes na Hrad naopak nedorazí. Před největším svátkem státu, jemuž byl deset let hlavou, dal přednost večírku s Jaroslavem Vodičkou v pražském Top hotelu na Chodově, kde slavil obě svá volební vítězství. Možná od Vodičky dokonce dostane i nějaký metál.
Tak příjemný státní svátek všem.
