Muži to vědí lépe. Ženy mají rovné šance

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednou za čas zasáhne české sociální sítě vlna debaty na téma „Kde jsou ženy?!“. Obvykle se to stane po zveřejnění nějaké fotografie, na níž je zachycen důležitý moment politického dění. Třeba nedávný projev premiéra Petra Fialy o vizi Česka, který na pódiu sleduje 12 zamyšlených mužů středního a vyššího věku. A na těch lepších záběrech i jedna žena, která jim podává mikrofon.

Myslím, že je na čase, abych k tomu jako muž středního věku taky konečně něco řekl. A protože vím, že vše podstatné v této věci řekl už nějaký jiný moudrý muž středního věku přede mnou, pomohu si citáty českých politických velikánů. Ti vše srozumitelně vysvětlili už dávno.

Třeba někdejší předseda ODS a premiér Mirek Topolánek. Ten v roce 2007 přednesl nezapomenutelný projev při slavnostním zahájení kampaně Evropský rok rovných příležitostí pro všechny: „Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž.“

No není to snad pravda? Samozřejmě, že je. Některé aktivistky budou asi i nadále tvrdit, že je možné – a ledaskde na světě snad i běžné – skloubit mateřství a kariéru. Rozhodně to nechceme popírat, nicméně také je pravděpodobné, že se to stává tehdy, pokud tomu pomohou muži. A upřímně řečeno, pokud si ženy přejí skutečnou rovnoprávnost, měly by se spoléhat na muže, kteří snad už musí dělat opravdu všechno?

Nicméně abychom byli k Topolánkovi fér: v jeho druhé vládě zasedlo postupně pět žen, což byl tehdy v novodobých českých dějinách absolutní rekord. Některé kabinety se dokonce obešly zcela bez žen: první Klausův (1992–1996) i Zemanův (1998–2002). Což v roce 2010 komentovala MF Dnes (respektive její mužský redaktor) stručně a výstižně: „Vlády bez žen shodou okolností spojuje také to, že byly poměrně stabilní.“

A o stabilitu by nám mělo jít především. Protože všichni přece známe ten vtip, proč se při nehodách nejprve zachraňují ženy a děti. No aby měli muži klid se dohodnout, co s tím budou dělat. Dobré, ne?

Statečný pokus o „stabilní vládu“ učinil ve vzpomínaném roce 2010 i Petr Nečas. I on svou zahajovací sestavu složil ze samých mužů, i když sám cítil, že už to není úplně v souladu s duchem doby. „Chtěl jsem ve vládě dvě ženy, ale nevyšlo to,“ pravil tehdy Nečas a dodal: „Na můj vkus je to příliš maskulinní složení, vidím to jako problém, nicméně v té kombinaci rezortů se nominace takto jednostranně genderově vybarvily.“ Ano, tak se to prostě vybarvilo. Samozřejmě, že s tím premiér nemohl vůbec nic dělat.

Ostatně dostalo se mu plné podpory od vrchního gentlemana české politiky, tehdy předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, který situaci okomentoval s odzbrojující nonšalancí: „Šarmantní dáma mi chybí každý den… Ale bohužel to takto dopadlo.“ Ano, vím, že se teď naše feministky a možná i tradiční ženy začnou ošívat, protože jim to nepřijde úplně vtipné. Ovšem nemyslím si, že nedostatek smyslu pro humoru situaci nějak pomůže. Mnohem lepší přece je, když se dokážeme spolu vážným věcem zasmát.

Pojďme to zkusit ještě jednou. Když v roce 2009 chystala ODS svou vizi Česka pro rok 2020, jejímž výsledkem byl osmiletý pobyt v opozici a možnost slibovat znovu totéž v roce 2023, objevila se v 15členném týmu autorů vize jediná žena – někdejší ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová.

„Záležitost žen v politice je nepříjemný problém. Je to škoda nejen pro ODS, ale i pro celou politiku. Máme i úspěšné starostky, ale ženy netouží jít do vysokých pater politiky. A dodávám, že žádné kvóty to nespraví,“ vysvětlil to tehdejší předseda Topolánek. Ovšem jeho místopředseda Ivan Langer naštěstí dokázal celou věc obrátit v žert. Citujme opět dobový tisk: „Nemáme jenom Danielu, máme i Petrušku,“ řekl Langer, sám garant pro oblast bezpečnostní politiky. Jeho kolega, poslanec Daniel Petruška, vedl debatu na téma rozvoje regionů.

Rozumíte? Petruška-chlap zní jako Petruška-žena! Skutečně jen zapšklý člověk, a ano, i žena, se tady nedokáže začít od srdíčka smát.

Upřímně, už se těch debat na sítích na téma „ženy ve veřejném životě“ ani moc neúčastním. Pečlivě je ale sleduji a musím uznat, že názory nejsou vůbec jednotné. Dokonce bych si dovolil od oka určit, že zhruba půlka diskutujících – téměř výhradně mužů – zastává liberální názor, že je správné, když o obsazení důležitých pozic ve státě nerozhoduje pohlaví, ale jen a pouze schopnosti těch, kteří se o funkce a vliv ucházejí.

Takže samozřejmě, pokud je žena prokazatelně schopnější než muž, pak je potřeba to uznat a uvolnit jí místo. Cokoliv jiného – například pokud jsou muž a žena schopní zhruba stejně, a přesto by dostala přednost žena – by už zavánělo progresivistickým sociálním inženýrstvím, které je přímým popřením principu férové soutěže, a tedy i demokracie. S tím bychom si rozhodně neměli zahrávat.

Námitka, že to budou vzhledem ke stavu společnosti zase především muži, kdo bude nastavovat kritéria, je sice líbivá, ale lichá. Samozřejmě, že to budou muži, ale logicky vzato: kdo jiný dokáže poznat a uznat, že je někdo schopnější než muž – než muž sám? Mají to snad dělat ženy, které – upřímně řečeno – jen obtížně v tak flagrantním střetu zájmů dokážou udržet objektivitu?

Abychom to nějak shrnuli: Opticky i fakticky je žen v české politice skutečně dost málo, aspoň pokud jde o porovnání s jejich zastoupením v populaci. Pokud bychom ovšem přistoupili na některé nerealistické, radikální požadavky, můžeme se brzy dostat do situace, kdy se poměr obrátí a v menšině se ocitnou muži.

A teď mi zkuste něco vyprávět o spravedlnosti. Šach mat.