Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Přečtěte si Šťastné slovo:
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Ve chvíli, kdy vzniká tenhle text, není ještě jasné, kdo bude na Slovensku vládnout. Teoreticky se pořád může stát, že to nakonec nebude vítěz voleb z minulé soboty Robert Fico a jeho Směr. Není to pravděpodobné, spíš už to vypadá na čistou fikci, ale možná se podaří sestavit koalici, která udrží Fica v opozici. Což za svůj hlavní cíl vyhlásil i Michal Šimečka, lídr ve volbách druhého Progresivního Slovenska.
Ale dobrá – třeba to tak dopadne a ledaskdo na Slovensku i v Evropě si oddechne: Liberální demokracie zvítězila. A budeme čekat zase na příští volby, v nichž se bude znova hrát jen o to, jestli se povede zabránit nejhoršímu.
Otázka je, jak dlouho se tenhle souboj dá dokola opakovat. A co to znamená pro země, které jej při každých volbách podstupují. A co to znamená pro demokracii a její trvalou udržitelnost.
Řekněme si na začátek rovnou, že obejít vítěze voleb při skládání vlády je v poměrném volebním systému úplně legitimní. Není to žádný „podvod na voliče“, jak se vám snažíval vsugerovat Miloš Zeman či Andrej Babiš. Vládne ten, kdo poskládá parlamentní většinu. Ale taky ji udrží, což je mnohem obtížnější.
Na Slovensku by to teoreticky znamenalo, že by se museli spojit liberálové z Progresivního Slovenska se sociálními demokraty z Hlasu, dalšími liberály ze Svobody a solidarity a křesťanskými demokraty z KDH. Pokud tedy za „křesťanské demokraty“ považujete stranu, jejíž předseda mluví o gayích jako o „odpadu“.
Může se to stát? Může. Může to fungovat? Těžko říct. Může to posléze dopadnout ještě větší katastrofou? Bez nejmenší pochybnosti.
Pusťte si Šťastné pondělí
Slováci už to znají. V roce 2010 dostal Ficův Směr ve volbách skoro 35 procent hlasů, přesto skončil v opozici. Vládnout začala široká koalice čtyř stran v čele s Ivetou Radičovou, jejíž stranu SKDÚ-DS volilo 15,4 procenta Slováků.
Po roce se vláda slavnostně rozpadla, mimochodem kvůli neústupnosti Svobody a Solidarity. A na jaře 2012 slavil Fico svůj první velký návrat se 44 procenty hlasů. Začala éra, kdy - slovy klasika - nebylo jasné, kde končí stát a začíná organizovaný zločin. Což je scénář, který se samozřejmě nutně nemusí opakovat. Široké koalice „proti“ jsou slovenskou specialitou a někdy opravdu fungují.
Díky velmi široké alianci stran, které od sebe dělily zdánlivě nepřekonatelné názorové propasti, se v letech 1998 i 2002 povedlo odstavit od moci Vladimíra Mečiara, postavu ještě o něco temnější než Fico. Vlády Mikuláše Dzurindy provedly klíčové a v Česku tehdy obdivované reformy. Slovensko vstoupilo do EU i do NATO, kam se v roce 1999 v první vlně rozšiřování nedostalo. V roce 2009 - už za první Ficovy vlády - přijali Slováci euro.
Tenhle slovenský příklad se stal inspirací pro českou opozici před našimi posledními parlamentními volbami, které mimochodem proběhly přesně před dvěma lety. Dvě opoziční koalice, které později složily aktuální vládu, uspěly. A ta část Česka, která deset let frustrovaně prohrávala jedny volby za druhými, konečně slavila vítězství, jako by se tím země definitivně a jednou provždy dostala ven z temných časů. Takže se u toho možná trochu zapomnělo na skutečný stav Česka. Babiš byl odstaven jen proto, že při volbách propadl celý milion hlasů lidí, kteří mají mnohem blíž k dnešní opozici.
Žádné iluze nejsou na místě. V téhle části Evropy existují voliči, které bychom s velkou dávkou zjednodušení mohli nazvat třeba „liberálními demokraty“. A ti jsou spolu se „svými“ politiky a stranami ve viditelné a trvalé defenzivě. Občas se jim povede zabránit „nejhoršímu“ za cenu širokých, nesourodých spojenectví, ale tím to také končí.
A někdy ani nejširší možné aliance sil, které by za normálních okolností byly přirozenými politickými soupeři, nedokážou proti skutečným hegemonům uspět. Příkladem může být Maďarsko, kde Viktor Orbán dokázal loni s 54 procenty suverénně vyhrát parlamentní volby počtvrté za sebou. Téměř úplně sjednocená opozice pod názvem „Společně pro Maďarsko“ si přes všechny předvolební naděje nakonec ani neškrtla a za vítězným Fideszem zaostala o 20 procentních bodů.
Poslechněte si Šťastný podcast
Česká vládní pětikoalice je názorově nejméně soudržnou vládou, jakou jsme od roku 1993 zažili. Zatím se to snaží celkem úspěšně maskovat díky moderátorské roli premiéra Fialy a schopnosti nehádat se obden v médiích.
A taky za cenu úplné rezignace na některé skutečně důležité body: Třeba na seriózní debatu o přijetí eura. Nebo na otázky, které možná trápí méně lidí, ale o to intenzivněji. Třeba manželství pro stejnopohlavní páry. Jeho příznivci po volbách často překvapeně zjišťovali, že svým hlasem pomohli do Sněmovny lidem, kteří by nejradši pod heslem „doma ať si dělají, co chtějí, ale ať s tím neotravují na veřejnosti“ zahnali gaye a lesby znova někam, kde na ně hlavně není vidět. A platí to i naopak – nejeden pražský konzervativec jistě trpěl, když svým hlasem pro kandidátku Spolu vysílal do Sněmovny liberální feministku Markétu Pekarovou Adamovou.
A nezkoušejte se uchlácholit ani výsledky prezidentských voleb. Petr Pavel byl letos v lednu zvolen rekordním počtem hlasů. To sice byla zdánlivá tečka za jednou érou. Jen si při tom připomeňme, jak složitě musel být nalezen kandidát-nepolitik, který navenek neměl mít s vládními stranami nic společného a u nějž bylo poměrně obtížně dohledatelné, kdy a proč se vlastně rozhodl vstoupit do politiky a ucházet se rovnou o nejvyšší ústavní funkci.
Ano, bylo to lepší řešení než nikomu nevadící (a taky nikoho moc nezajímající) Jiří Drahoš v roce 2018. Ale pravda je, že jediným skutečně autentickým kandidátem téhle části společnosti s jasným politickým názorem podepřeným životním příběhem byl v roce 2013 Karel Schwarzenberg. A v souboji s Milošem Zemanem neměl nejmenší šanci.
Nevíme ještě, jak to na Slovensku nakonec dopadne. A už vůbec netušíme, jak se čeští voliči rozhodnou na podzim 2025. Dnešní vládní strany to budou mít pochopitelně mnohem těžší než v roce 2021, černobílý příběh o souboji dobra a zla se nedá prostě jen vyprávět znovu.
A tak se můžeme dočkat taky úplně jiného rozuzlení v podobě poznání, že se doba změnila a z někdejších nesmiřitelných soupeřů se mohou pragmaticky stát spojenci. Protože, jak známo, i tak se dá přece znovu aspoň něčemu zabránit. A možná že to v tu chvíli opravdu bude to nejméně špatné řešení.
