Hlavní obsah

Hloupost není zločin. A symboly jsou důležité. I na mikině

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Jasmeen. Patrně pro ni bude lepší, pokud si budeme myslet, že je prostě jen nevzdělaná.

Hranicí verbálních zločinů z nenávisti si nejsou jisté ani země, ke kterým občas máme tendenci vzhlížet jako k opravdu vyspělým. Třeba Británie.

Článek

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přečtěte si Šťastné slovo:

Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.

Existují jisté druhy oblečení, které nejsou společensky úplně vhodné pro jisté příležitosti. Třeba montérky na koncertě vážné hudby. Nebo dres Bohemians uprostřed kotle sparťanských fanoušků.

Anebo také mikina s nápisem „Olympics 1972“ na demonstraci za práva Palestinců.

Tenhle příběh žije už několik dní na sociálních sítích a psal o něm kolega Jan Novák, takže jen stručně. Mladá žena žijící v Praze jménem Jasmeen vyrazila v úterý na pražský pochod na podporu Palestiny v mikině s tímhle nápisem. Což zejména na síti X (kdysi to býval starý dobrý Twitter) podnítilo vzrušené debaty, jestli tím náhodou nechtěla připomenout teroristický útok palestinského komanda Černé září na izraelské sportovce na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972. Výsledkem tehdejšího řádění teroristů a zpackané policejní akce bylo 11 mrtvých Izraelců.

Případem z Prahy se začala zabývat i policie, ovšem upřímně řečeno, tohle bude docela složitý případ. Jasmeen tvrdí, že o antisemitské symbolice, v níž vyrazila do ulic, nic netušila. Prostě si jen nechala kostým z halloweenského průvodu odkazující na zápornou postavu z dětského románu Matylda od Roalda Dahla.

No. A co teď? Na první dobrou si pamětník 90. let nutně vzpomene na tehdejší oblíbené „žertíky“ českých neonacistů, kteří si zvednutou pravačkou jen ukazovali, „kolik letos napadlo v Alpách sněhu“ nebo – po vzoru Vlasty Buriana, o němž patrně nikdy neslyšeli – „jak vysoko skáče náš pes“.

Nicméně hajlování se přece jen okecává dost obtížně. Tady se dostáváme do přece jen sofistikovanějšího světa symbolů, které jsou určeny pro „ty, co vědí“. A v případě, že z toho koukají nějaké nepříjemnosti, dá se vždycky nasadit překvapeně pohoršený výraz „ale my jsme to tak přece nemysleli“.

Někdy to i vyjde. Hrdina místní nahnědlé hudební scény Tomáš Hnídek alias Ortel se v roce 2018 elegantně oženil v den narození Adolfa Hitlera 20. dubna. Prostě se to tak nějak celé seběhlo. U člověka, který začínal v kapele Conflict 88, kde dvě osmičky kryjí pozdrav Heil Hitler, byste ani nečekali nic jiného.

Někdejší vůdce slovenské ultrapravice Marian Kotleba si naběhl o něco hůř: Za šeky na 1488 eur (14 pro změnu signalizuje „14 slov“ neboli profláklý neonacistický slogan), které jako župan rozdával rodinám banskobystrických středoškoláků, ho soud odsoudil k podmínce. Kotleba tak přišel o poslanecký mandát i celou politickou kariéru.

Jenže i tahle symbolika byla pořád docela dobře známa a nikdo ani na vteřinu nepochyboval, co tím chtěl Kotleba říct.

Je tohle i případ Jasmeen? Upřímně řečeno: Nevím. Mladá žena, která má tak jednoznačný názor na blízkovýchodní problém, tvrdí, že v životě neslyšela o událostech z mnichovské olympiády. Ty jsou přitom jedním z tragických ikonických momentů celého dlouhého příběhu. Tomu je fakt poněkud obtížné uvěřit. Ale dobrá, patrně pro ni bude lepší, pokud si budeme myslet, že je prostě jen nevzdělaná, ba dokonce – pardon – úplně blbá a necitlivá. Ale to ještě nemusí být zločin. Jen společenské stigma.

Tak to asi nakonec i dopadne. Nemusí nás to hned pohoršovat, když budeme vědět, že pokud se na podobné akci někdo objeví v podobném outfitu, bude už úplně jasné, proč to dělá a co tím myslí.

A zakročí pak policie, jak by si mnoho debatérů na sociálních sítích přálo? Také si tím nejsem jist. Utěšit nás snad může fakt, že hranicí verbálních zločinů z nenávisti si nejsou jisté ani země, ke kterým občas máme tendenci vzhlížet jako k opravdu vyspělým a v mnohém převyšujícím naši postkomunistickou krajinku.

Třeba Británie. Přesně před dvěma týdny jsem v centru Londýna narazil na obrovskou propalestinskou demonstraci. Ulicemi kolem Hyde Parku směrem k Whitehallu pochodovalo podle policie 100 tisíc lidí, což je proti Praze přece jen rozdíl. Většina jich v poklidu využívala svého demokratického práva na protest. Ale našli se i radikálnější demonstranti vyřvávající hesla o „džihádu“, tedy - jak to vnímáme v téhle části světa - „svaté válce“.

Policie proti většině z nich nezasáhla, ačkoli si asi dovedeme představit, jaké pocity to mohlo 14 dní po brutálním útoku Hamásu vyvolat v londýnské židovské komunitě. Nebo v komkoli jiném. Postup policie kritizovala britská ministryně vnitra Suella Bravermanová. Šéf londýnské policie Mark Rowley ale své muže a ženy hájil: „Naším úkolem je prosazovat zákon. Úkolem parlamentu je takový zákon formulovat a přijmout. Možná současné události ukazují, že některé zákonné hranice nejsou úplně na správném místě,“ řekl Rowley po schůzce s ministryní.

A tak to je. Není samozřejmě nikdy možné popsat řečí paragrafů všechny myslitelné situace a symboly, které mají roznášet nenávist a obdivovat či podněcovat násilí. Jde ale o to, aby si společnost význam některých slov a symbolů ujasnila. A uvědomila si, co přesně znamenají a proč jsou nebezpečné.

Jasmeen v mikině „Olympics 1972“ z našeho pražského příběhu i její přátelé už to teď jistě vědí. A je jim to určitě upřímně líto.

Doporučované