Havel, Benda a klima. O čem se 17. listopadu nediskutuje

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přichází onen týden v roce, kdy my, pamětníci revoluce, ožíváme. Putujeme jako kdysi partyzáni po základních, středních a vysokých školách a dojímáme se nad vlastním ztraceným mládím a statečností. Vše vyvrcholí v pátek večer při tradičním koncertu na Václavském náměstí. Ještě jednou si zacinkáme klíči – a pomalu se začneme chystat na Vánoce.

Mnoho zejména mladších spoluobčanů má kolem tohoto posvátného data mnoho nejrůznějších názorů na to, co se vlastně tehdy a krátce potom stalo, případně mělo stát, ale nestalo. Takže si pojďme raději dopředu nalajnovat hřiště a říci si několik faktů, o kterých ani diskutovat nebudeme.

Ne, všeobecná občanská nasranost na podzim roku 1989 opravdu neměla co do činění s klimatickou změnou – maximálně jsme tehdy slyšeli něco málo o freonech a ozonové díře.

A ne, revoluci neodstartovaly ekologické protesty v severních Čechách, i když jim v panteonu té naší sametové revoluce určitě náleží čestné místo. Příšerný stav životního prostředí, kvůli němuž se v Teplicích nešlo půl roku od podzimu do jara nadechnout, byl prostě jedním z mnoha důsledků komunistického vládnutí. To dokázalo přivést zu grunt cokoli, čeho se jen dotklo.

Ne, nechtěli jsme v listopadu 1989 „socialismus, ale lepší“. Vlastně jsme ani moc nevěděli, co chceme. Ale věděli jsme, co nechceme.

Ano, Václav Havel byl v prosinci 1989 poprvé do funkce zvolen Federálním shromážděním složeným téměř výhradně z komunistů. Nejspíš proto, že žádné jiné Federální shromáždění k dispozici ani nebylo a pro komunisty samotné to byl akt definitivního pokoření.

Ano, naše „revoluce“ byla samozřejmě vyjednaným předáním moci, protože se postupně rozpadl celý slavný sovětský blok. V době, kdy jsme na náměstí požadovali svobodné volby, měli je v Polsku (v poněkud omezené formě) už půl roku za sebou a většina východního Německa se přestěhovala do toho západního. Zvlášť když týden před 17. listopadem padla i Berlínská zeď.

Ne, Václav Havel nemohl sám zakázat komunistickou stranu, ani zavést většinový volební systém, jak tvrdí Andrej Babiš. Mysleli jsme si, že se komunisté sami postupně vypaří, jak budou přirozeně biologickou cestou ubývat jejich voliči. Přesvědčen byl o tom na jaře 1990 i Miloš Zeman, který o tom napsal článek do Lidových novin. A po volbách 1990, v nichž KSČ získala nečekaně vysokých 13 procent, už komunisty zakázat nešlo.

Ano, Václav Havel původně chtěl v úřadu setrvat jen do svobodných voleb v roce 1990. Posléze změnil názor. Podobně jako Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří v roce 2002, respektive 2006 tvrdili, že do prezidentské funkce nikdy kandidovat nebudou. Havel to nakonec vydržel až do roku 2003 a musím vám říct, že jsme měli velkou kliku.

Ano, Havel chtěl původně zrušit oba vojenské pakty - Varšavskou smlouvu i NATO. Naštěstí si to rozmyslel a zrušil jen Varšavskou smlouvu, slovy Michaela Žantovského „organizaci, která napadala výhradně vlastní členy“. Naopak se silně zasloužil o náš vstup do NATO. Patří mu za to vděk a dík. Stejně jako mnoha dalším, kteří se o to zasloužili, včetně třeba Miloše Zemana, který jako šéf ČSSD nakonec zapomněl na svůj předvolební příslib referenda o vstupu.

Ne, Marek Benda nesedí v parlamentu „od revoluce“. Sedí tam až od 6. února 1990.

Ne, nepromarnili jsme posledních 30 let, jak se nám teď snaží na billboardech tvrdit sociální demokracie, jež z těch „promarněných“ 30 let celých 16 let vládla.

A zejména jsme nepromarnili 90. léta, během nichž prošla země neuvěřitelnou civilizační proměnou. V roce 1989 jsme žili v chudé, okupované, špinavé a všeobecně zanedbané zemi, jejímž poznávacím znamením byla lešení u každého druhého domu a obchody Řempo. Po deseti letech jsme byli občany členské země NATO a chystali se na vstup do Evropské unie, kam nás už v roce 1996 přihlásil Václav Klaus a my mu za to budeme navždy vděčni.

Ano, dál už to bylo slabší – s Klausem i se zemí jako takovou.

Ne, v 90. letech nezbohatli jen ti nejdrsnější a nejbezohlednější. I když ti taky. Obrovská vlna optimismu a energie, která přiměla spoustu lidí totálně změnit životy a jít do neprozkoumaného terénu, patří k tomu nejlepšímu, co roky po listopadu přinesly. A pokud téhle zemi dnes něco chybí, je to právě tahle atmosféra.

Ano, v 90. letech se stala spousta nepěkných, někdy vysloveně ohavných věcí. Nemusíte mi je připomínat, pracoval jsem tehdy v Respektu, takže jsem se jimi brodil po kolena každý týden.

Ano, udělali jsme všichni taky spoustu chyb, které už neodčiníme. Kupodivu jsme tehdy nedostali k nově nabyté svobodě manuál, jak s ní zacházet. Při zrychlení z nuly na sto během pár vteřin se vám může stát lecjaká nepříjemnost. Ale důležité je, že jsme nijak drasticky nenabourali.

Ano, 90. léta byla esteticky poněkud nevyrovnaná. Až se, moji milí mladí přátelé, za čas podíváte zpětně na své dnešní já na YouTube, taky vám to přijde trochu směšné, to vám garantuju. A stejně si to nenecháte vzít.

Ne, rasistickou kapelu Orlík opravdu neposlouchal v roce 1991 „každý“. Já třeba ne.

Ano, nejlepším filmem 90. let byla Jízda Jana Svěráka a nejlepší deskou Dunaj IV.

Ano, chápu, že ledaskomu to každoroční sebedojímání nad 17. listopadem připadá trapné. Je mi to upřímně jedno. 17. listopadu neoslavujeme všechny úspěchy let, co přišly po něm, ani tím tudíž nijak nezlehčujeme všechno ostatní, méně slavné.

Připomínáme si prostě šanci, kterou jsme dostali. A se kterou jsme naložili tak, jak jsme chtěli a uměli.

Vy, kterým to přijde už směšné, nezoufejte. Můžete v ten den, je to státní svátek, dělat cokoli jiného.